Dnes není třeba nikoho namáhavě přesvědčovat, že Rusko vede proti světu propagandistickou válku plnou záměrně pokroucených informací – zkrátka plnou takzvanou dezi. Jak to přesně funguje a jak takovou lež dokázat?
Od přeběhlíků dokonce známe, jak a na jakých adresách fungují informační továrny chrlící falešná sdělení. Otevřete-li každou diskuzi pod internetovou publikací, vyvalí se na vás káď smrdutých splašků z dílny těchto trollů. Přesto není snadné prokázat pravý původ padělků tvářících se jako zprávy. Málokomu se podaří vystopovat cestu takové „dezi“ od okamžiku vhozu lži do informačního prostoru, přes její vzlínání všemi patry politiky, až k jejímu použití oficiálními místy jako čehosi obecně známého, co už nevyžaduje ověření.
Příklad z nejposlednějších: Před několika dny běžící řádek veřejnoprávních kanálů nám přinesl senzační odhalení. Vypadal takto: „Patrušev: Spojené státy si přejí, aby Rusko přestalo existovat.“ Zdrojem politické senzace byl rozhovor tajemníka Rady bezpečnosti Ruské federace Nikolaje Patruševa poskytnutý deníku Komersant, v němž jeden z nejvýše postavených ruských náčelníků prohlásil, že „Spojené státy si velice přejí, aby Rusko přestalo existovat, neboť disponuje příliš velkým nerostným bohatstvím. Američané mají za to, že jim vládneme nezaslouženě a nezákonně. Pamatujete si přece výrok bývalé ministryně zahraničí USA Madeleine Albrightové, že Rusko ve skutečnosti nemá nárok na Dálný východ ani na Sibiř.“
Paní Albrightová není pro českého člověka žádným přeludem, dobře ji známe, a tak hanebný výrok z vážených úst působí jako nemilé překvapení. Opravdu to řekla? To by znamenalo pokles americké politiky na úroveň afrických diktátorů. Na druhé straně, může ale jeden z nejodpovědnějších mužů Ruska tvrdit něco, co se neopírá o skutečnost?
Čelné ruské novinářce Juliji Latyninové, jejíž texty jsou ostré jak břitva, se podařilo vystopovat původ zprávy až k okamžiku jejího zrodu. Bez nároku na originalitu převyprávím tento příběh tak, jak ho autorka otiskla v deníku Novaja gazeta 22. června letošního roku.
První zmínku nalezla už v roce 2005 na internetové stránce forum.germany.ru (jak jsem zjistil, název mezitím byl nenápadně pozměněn). Tehdy jakási Nataly 1001 zakomponovala do svého blogu objevné sdělení: „Svého času zaznělo prohlášení bývalé ministryně zahraničí Spojených států pí. Albrightové: „O žádné světové spravedlnosti nemůže být řeč, dokud území jako Sibiř patří jen jedné zemi.“ I když prohlášení bylo ozvučeno jako soukromý názor, navíc bývalé americké političky, svádí to přinejmenším k zamyšlení…“
Blogerka Nataly 1001 má veškeré rodové znaky kremelského trolla. Její vhoz vyvolal bouřlivou diskuzi. Skeptici poukazovali na podivné užití neosobních obratů (zaznělo, bylo ozvučeno) a žádali odkaz na zdroj informace. Dostalo se jim odpovědí typu „čtěte raději Zbigniewa Brzezinského“ nebo „jakých ještě důkazů je vám třeba?, cožpak nechápete, že západní politici vždycky popřou nos mezi očima?“ Dva tucty stránek na fóru byly popsány kletbami na adresu Ameriky, leč žádný konkrétní odkaz mezi nimi nebyl.
Nicméně kýžený výrok byl na světě.
Odteď bylo možné „nehoráznou větu“ Madeleine Albrightové pozvednout na vyšší úroveň. Pouhý měsíc po přežvykování zprávy anonymními trolly byl falešný citát použit v televizním pořadu Postscriptum Alexeje Puškova, důležitého to kolečka moskevského propagandistického strojku, nyní předsedy Mezinárodního výboru Státní dumy. Tehdy, v roce 2005, prohlásil: „Madeleine Albrightová prý má za to, že ´Sibiř je příliš velké území, než aby mohlo patřit jednomu státu´. I kdyby to neřekla přesně takto, určitě si to myslí. A pokud ne ona, pak si to určitě myslí někdo jiný z vlivných lidí ve Washingtonu.“
Opět si všimněme, že vše je řečeno v kondicionálu. Teď už měl ruský tisk opěrný bod: „Jak řekla v pořadu Puškova Madeleine Albrightová ….“ Sice to neřekla ona, ale Puškov, možná ani neřekla, ale jen si pomyslela a možná dokonce ne ona, ale někdo jiný, ovšem vlivný, ale nebuďte puntičkáři! Už v dalším roce vyšlo najevo, že myšlenka byla přece jen z hlavy Albrightové. Generálmajor Boris Ratnikov poskytl interview vládnímu deníku Rossijskaja gazeta, které to mělo dokonce přímo v názvu: „Čekisté odscanovali myšlenky Albrightové“. On totiž generálmajor Ratnikov měl v tajné službě FSB pod svou kuratelou zvláštní jednotku, která se zabývala luštěním nepřátelského podvědomí. Tož tedy ve svém astrálním pátrání provedl zdatný čekista, jak sám říká, „seanci napojení na podvědomí ministryně Albrightové“. A byl to zásah do desítky!
„V myšlenkách madame Albrightové,“ píše Ratnikov, „jsme odhalili patologickou nenávist ke Slovanům. Hlavně ji pobuřovalo, že Rusko disponuje největšími zdroji nerostných surovin na světě. Dle jejího názoru ruské zdroje by neměl přerozdělovat jeden stát, nýbrž celé lidstvo, ovšem pod dohledem USA.“ Komu tyto způsoby ruské FSB připadají přece jen jako příliš velká fantasmagorie, toho odesílám ke zdroji: deník Rossijskaja gazeta z 22. prosince roku 2006.
O další rok později, 18. října 2007, Putin jako obvykle uspořádal takzvanou „přímou linku s obyvatelstvem“. To je, když ruský prezident obcuje přes televizor s oddanými poddanými.
Zcela obyčejný mechanik z Novosibirsku vyzvaný moderátorem, aby položil svůj dotaz prezidentovi, požádal Putina o komentář k drzému tvrzení Madeleine Albrightové, že Rusko „si nespravedlivě přisvojilo přírodní zdroje Sibiře“. Tatíček Putin rozvážně uvedl, že osobně svědkem vystoupení Albrightové nebyl, ale dobře ví, že podobné ideje v hlavách některých politiků nejsou vzácností: „Je to taková politická erotika, která možná někoho uspokojuje, ale ve výsledku je neplodná,“ zažertoval s příslovečnou vtipností rutinního bonmotáře.
V přísně aranžovaném spektáklu, kde role jsou přiděleny a secvičeny, je náhodná otázka vyloučena. Byla to vyšší fáze operace legitimizování výroku neobyčejně jemně provedená. Na jedné straně kacířská věta zazněla veřejně v přítomnosti prezidenta a nebyla jím odmítnuta jako nesmysl, na straně druhé prezident je z obliga, neboť na vlastní uši nic neslyšel. V této chvíli si kremelští zřejmě ještě pamatovali, že Albrightová nikdy tato slova z úst nevypustila.
Nyní se kruh uzavřel. Nikolaj Patrušev si může dovolit odvolat se na prohlášení jako na nezpochybnitelnou realitu. Neexistující citát vhozený kremelským trollem do internetového prostoru se stal po všech peripetiích symbolem víry, o který se kdykoli může opřít agresivní kremelská demagogie.
Středověk, jak známo, byl dobou fanatické, horlivé a niterné víry. A zároveň dobou, kdy náboženské padělky, zejména svaté relikvie, se vyráběly v průmyslovém množství. Jen počet hřebů z krucifixu Ukřizovaného by postačil na stavbu slušné lodi. Umberto Eco věnoval celý román Baudolino otázce, zda dodavatelé smyšlených relikvií sami věřili, že vyrábějí skutečné ostatky svatých.
Stejná otázka vedla také Juliji Latyninovou k její investigaci. Rozhovor tajemníka Rady bezpečnosti Nikolaje Patruševa hojně citovaný i u nás naznačuje, že odpověď na otázku je kladná – ano, po určitém čase začínají věřit vlastním smyšlenkám.
Mě zase zajímá otázka, proč bychom jim měli věřit také my, na jejich výrobě nezúčastnění.
