Francouzský ministr hospodářství Emmanuel Macron si přeje dvourychlostní Evropskou unii, s „avantgardní“ a těsněji propojenou eurozónou. Reforma by vyžadovala v nějaké době změnu smluv o EU. Macron se vyjádřil „ve svém jménu“ ve francouzském listu Le Journal du Dimanche.
Ten z rozhovoru zveřejnil na svém webu výňatky i s poznámkou, že ministr zabrousil na pole obvykle vyhrazené Elysejskému paláci a že ve svých představách o změnách v EU zašel dál, než se chystají francouzský prezident François Hollande a německá kancléřka Angela Merkelová zajít na příštím summitu EU na konci června svým návrhem na posílení spolupráce eurozóny v rámci stávajících smluv o EU. Sedmatřicetiletý ministr poznamenal, že se nevyjadřuje ani jménem vlády, ani jménem Francie, která mluví jedině hlasem prezidenta. Ale jde o generační téma a vyjadřuje se proto, aby debata o této důležité otázce pokročila.
„Musíme přijmout myšlenku, že Evropa se bude vytvářet na dvourychlostním základu, s unií založenou na solidaritě a odlišnostech,“ uvedl Macron s tím, že jde o „příběh osmadvacítky“ a „příběh devatenáctky“, tedy eurozóny.
Už je to tady
Je možné, že ministr mluví sám za sebe. Je to třeba pokusný balónek, jeho vlastní, nebo skupiny lidí. Zatím bylo jakýmsi dogmatem, že všechny země Unie směřují k jednomu ideálu evropského superstátu. Ten vývoj šel ale tak rychle, že se jasně ukázalo, že pár běžců jaksi nestačí s dechem. Na druhou stranu těžko popírat že Evropa roztříštěná na desítky národních států je snadným soustem a slabým partnerem i soupeřem. Integrace je správná, ale za kytku se nemá tahat, aby rostla rychleji. Problémy Řecka ukazují, jak daleko mohou dojít i dobře míněné plány. (Jen by bylo dobré, aby třeba i Řekové občas uvažovali, jestli někdy něco nedělají špatně a nauvažovali o tom, jestli všechnu svou bídu mají svést na německé banky a neobdržené reparace za druhou světovou válku. Člověku se občas stane, že mu chybí peníze, protože je špatně utratil.) Více rychlostí, či více stupňů sblížení, je jedno jak to nazveme, může být rozumným návrhem. Ten pojem se tu ostatně objevuje už od počátku přístupových jednání s novými členskými státy.
Co nám zbude?
Jak čteme třeba na serveru euroskop.cz: „Vícerychlostní Evropa je termín užívaný pro označení metody rozdílné integrace, kdy určitého společného cíle dosáhne nejprve část členských států, která je toho schopna a má i politickou vůli, přičemž se předpokládá, že ostatní budou následovat později. Obdobou je někdy také termín dvourychlostní Evropa.
Teď už vlastně něco podobného máme, protože přes povinnost nových členských států přijmout euro k tomu některé z nich třeba my, nespěcháme. Můžeme těžit z toho, že nebylo řečeno, kdy se má společná měna přijmout. Dnes se už připouští, že někteří, co nestíhají, budu nejspíš muset odejít. Je otázka, jak brzo se naplní představy některých, že to jejich zemím rychle pomůže. Dluhy nadělané v eurech totiž nezmizí, spíše se kvůli vlastní - ale mizerné - měně budou splácet za ještě horších podmínek.
Problém uprchlíků staví Evropu před otázku volného pohybu osob. Ten je jedním z největších úspěchů integrace. Pokud ale padne euro a schengenský prostor, co zůstane? To budoucnost ukáže. Na té „vícerychlostnosti“ může něco být. Problém je jen v tom, jestli všichni pojedou, byť různými rychlostmi, aspoň přibližně stejným směrem.
