Evropa, a zcela oprávněně, je zaskočena vlnou uprchlíků, která se na ní valí z Afriky a Asie. Reaguje podrážděně a politici a instituce navrhují řešení, která žádnými skutečnými řešeními nejsou. Z dlouhodobého hlediska se situace v otázkách migrace naopak zhoršuje a komplikuje. Má to dnes i politické, ekonomické a sociální dopady na prakticky všechny země Evropy. Roste kvůli tomu také nesnášenlivost i extremismus na nejrůznějších úrovních.
Že evropský kontinent po desetiletí potřebuje při svém ekonomickém rozvoji pracovní síly, které mu náš demografický vývoj není schopen zajistit, je známá věc, kterou nemá smysl rozebírat. Jenže není migrace jako migrace. To už víme a známe pozitivní i negativní důsledky různých imigračních vln.
Jeden příklad: Lucembursko kdysi umožňovalo masovou imigraci lidí z Portugalska. Důvod? Byli to katolíci, stejně jako většina místních obyvatel. Hodili se na požadovaná pracovní místa. Civilizačně to nebyl zásadní problém. Dnes má portugalské kořeny přes 90 tisíc Lucemburčanů z celkových 563 tisíc obyvatel země. To je i na procenta hodně, ale problémy to nevyvolává a nezpůsobuje.
Příklad druhý: Zmarem zmítaná některá předměstí francouzských měst s většinově muslimským obyvatelstvem ze severní Afriky.
Není totiž pravdou, že třeba i záslužné přijetí lidí z různých totalitních a válečných zemí, nebude mít v budoucnosti žádné dopady na politiku a sociální systémy zemí Evropské unie.
Není pravdou, že levicí a intelektuály tolik vzývaný multikulturalismus přinese jen kladné výsledky a že je to řešení. Německá kancléřka Angela Merkelová (a tu rozhodně nemůžeme podezírat z nějakých extrémistických názorů) například řekla, že multikulturalismus v podobě, jak si ho někteří Evropané představovali a pořád představují, neuspěl.
Není pravdou, že všichni přistěhovalci se v druhé či třetí generaci (jsou to tedy už naši evropští spoluobčané) přizpůsobili zvykům a tradicím v Evropě. Naopak. Celé skupiny těchto lidí jdou tvrdě proti normám západní kultury a euroatlantické civilizace. Příkladem jsou radikální muslimové, kterých jsou jen v západní Evropě desítky tisíc a jejich počet (což je při vzývaném multikulturalismu paradoxní) se neustále zvyšuje. V tomto směru se část imigračních vln zcela vymkla kontrole. Musíme si to přiznat a poučit se z toho. Slyší to ale někdo?
Určité napětí, zejména ve Velké Británii i v dalších státech, dokonce způsobuje i smluvně podepsaný volný pohyb osob v rámci Evropské unie. Ne všichni Angličané, Skotové či Walesané jsou nadšení z velkého množství Rumunů, Bulharů či Poláků ve své vlasti. A má to opět zásadní dopad na britskou politiku, není to tak sladké a bezproblémové, jak se to může zdát při pohledu od nás.
Zásadní problémy jsou tyto:
Mnoho států Evropské unie potřebuje novou pracovní sílu a tu může čerpat právě z imigrantů. Jenže aby to mohlo fungovat, musí příchozí respektovat také zvyky, tradice, normy a zákony hostitelské země. Jenže to často nedělají, dokonce jdou přímo proti nim. Ano v různosti lze hledat i zdroje inspirace, ale různost nemůže destruovat evropské politické a sociální systémy. A jak se ukazuje, civilizačně a kulturně jsou si vzdálené i mnohé členské země samotné Evropské unie, nejenom uprchlíci z nitra Afriky či rozvrácených částí Blízkého východu. Nemluvě o stále se zvětšujících rozdílech v pohledu na víru, protože část muslimů je po celém světě jednoznačně na válečné stezce. Na válečné stezce proti Západu, proti naší civilizaci.
Z tohoto pohledu je téměř jedno, zda nám Brusel přidělí 500 či 1000 uprchlíků. Zvládneme jich lehce i víc. Jenže chtějí ti lidé skutečně k nám? Nejsme jen přestupní stanice do bohatšího Německa? Jsou ochotni respektovat naše tradice? Učit se pořádně nový jazyk? Podstoupit rekvalifikaci na práci, která jim může být nabídnuta? Někdo jistě ano, další rozhodně ne. Rozlišit to nedokážeme a neumíme. Hádáme z kávové sedliny.
Takže diskuse o kvótách Evropské unie je v podstatě bezpředmětná, protože důležitější je to, aby každý příchozí přesně věděl, proč a kam se stěhuje, co ho čeká, co mu můžeme nabídnout, ale co současně odmítáme a nepřijímáme. Pokud souhlasíš, přijeď. Pokud dohody porušíš, budeš se muset vrátit domů. Nebo snad už ani na to nemáme právo?
Plochá diskuse se ale dnes vede pouze o číslech, neboť se hasí požár, který je velký. Jenže za rohem v souvislosti s migrací doutnají další velké konflikty. Málokdo je vidí, málokdo dokáže odhadnout, jak jim předcházet. Pořád slyšíme jen různá marginální čísla o uprchlících. Bude jich 525? Nebo 1192? Nebo deset tisíc?
