Chápu, že o tom snad ani číst nechcete, ale i v novém vydání Reflexu najdete téma migrantů mířících do Evropy. A není to naposled – prostě proto, že většího tématu v příštích letech nebude. Začnu však víkendovým zážitkem, jak uvidíte, souvisejícím.
Vyrojili se nám rekreační cyklisté a cyklistky, v plastu odění. Těla středoevropská najedená, svaly přes zimu nepoužívané, tvar abstraktní. Pohybují se v partnerských dvojicích i ve skupinách a najdete je na asfaltových cyklostezkách, zpravidla vodorovných, nejlépe když městem teče řeka. Tento terén i vzdálenost dřív absolvovaly dámy v klobouku a pánové ve vycházkovém obleku. A ještě před deseti lety v kraťasech a normálním triku.
Dnes už ale nelze vytáhnout kolo ze sklepa bez výbavy a oblečení naprosto speciálně cyklistického. Cyklistické brýle, rukavičky, šátky, ponožky, botičky, helmice, měřiče tepu, rychlosti i cukru v moči, je toho za desítky tisíc. Zásadní jsou ovšem ty dresy: křiklavě barevné kosmické materiály pečlivě obepínají špíčky i obří špeky, břicha a zadnice, čím větší nadváha, tím obemknutí nelítostnější, pochopitelně. Aby bylo jasno, nekritizuji ta těla – máme, jaká máme –, kritizuji tu módu. Odjakživa přece sloužila k zakrývání nedostatků! Proč je tomu v rekreační cyklistice naopak? Dokonce i plavky jen odhalují, ale ty dresy zdůrazňují! Ryby v řece třeští oči, zvěř v lese zděšena prchá a vtírá se pocit studu před psy na vodítkách, kteří u toho chtíce nechtíce musejí být. Kdyby Čechy v cyklistických dresech spatřil nepřítel, byli bychom ztraceni.
Čímž se vracím k tématu: zpestřit český genofond trochou exotické DNA by nebylo od věci. Pakliže se tím naše populace promění, pak k lepšímu. Vizuálně především: míšenci jsou zpravidla hezčí. Ale též životním vyladěním – získáme trochu schopnosti užít hezkého dne, neodkládat všechno potěšení na vzdálenou budoucnost a jednou si třeba dokážeme před odchodem do práce chvíli zabubnovat a zatančit. Také obohatíme svoji knedlíkovou gastronomii, oživíme vyprázdněné umění, dechovku nahradí etno a země, která přijme uprchlíků nejvíc, vynikne v maratónu. A i kdyby to s tou geneticko-estetickou proměnou nevyšlo, mohl by se ujmout cyklistický čádor, byť poněkud utrpí aerodynamika.
Prostě ať chceme, nebo ne, ti lidé se sem stejně nakonec nastěhují, tak se to snažím brát z toho lepšího konce.
Text vychází i v tištěném Reflexu č.20/2015, který je v prodeji od čtvrtka 14. května.
