Britští popeláři byli povýšeni na recycling operatives, česky doslovně „recyklační operativci“. Ne operátoři. To jsou obyčejní obsluhovači všelijakých zařízení. Titul operatives dosud příslušel jen aktivním vojenským specialistům a špiónům.
Pro popeláře jej převzaly obecní správy, které takto atraktivně inzerují místa. K povinným kvalifikacím přibyla ještě „znalost polštiny“. Když proti tomu několik anglických aktivistů za rovné pracovní příležitosti zaremcalo, vynadaly jim obecní správy do xenofobů. Většina recyklačních operativců jsou už teď Poláci, takže to dává smysl.
Téměř miliónem Poláků se polština stala v Británii de facto třetím státním jazykem, hned za velštinou, jíž údajně mluví něco přes milión Velšanů, kteří všichni samozřejmě umějí i anglicky. To u všech Poláků zcela neplatí. Před rokem byl z jedné konzervárny propuštěn Portugalec, jenž se po patnácti letech pobytu v Británii vypracoval na jejího manažera. Důvod propuštění? Nenaučil se polsky.
Historie britsko-polských vztahů k tomu má slavný precedens. V roce 1940 v letecké bitvě o Británii museli britští velitelé polskou 303. peruť Tadeusze Kościuszka napomínat, aby na sebe její příslušníci ve vzduchu nepokřikovali polsky. Když si pak ale spočítali, kolik těch německých letadel sestřelila (126) a že se stala nejúspěšnější v bitvě o Británii, dovtípili se, že než by se všichni dokázali naučit anglicky, Wehrmacht by pochodoval po Piccadilly. A tak jim stačilo naučit se polsky „sztuki niemiecke“ a „kurwa do nich“, aby věděli, že se peruť nefláká. Nakonec sám hlavní letecký maršál a velitel Fighter Command Hugh Dowding s vděkem přiznal, že bez těch 141 Poláků (a 87 Čechoslováků) by se Göringově Luftwaffe Británie neubránila.
Podobně si asi dnes někdo spočítal, že bez polských popelářů by se udusila v odpadcích.
Text byl původně publikován v tištěném Reflexu č.15/2015.
