Obálka Reflexu č. 19/2014

Obálka Reflexu č. 19/2014 Zdroj: Archív

Bohumil Pečinka: Nepodařená zpověď Stanislava Grosse

Bezvládná ruka, křeč v obličeji, pohublé rysy a neupravený zevnějšek – pohled na televizní zpověď expremiéra Stanislava Grosse nebyl nejpříjemnější. Viděli jsme člověka, který se loučí se světem, bilancuje a snaží se veřejnosti o sobě něco pěkného říct. Nebo alespoň požádat o omluvu všechny, které zklamal. Grossovo nečekané vystoupení mohlo skutečně vyvolat emoce – od soucitu po odpuštění, kdyby… Těmito slovy začínal text komentátora Reflexu Bohumila Pečinky v květnu minulého roku. Po dnešním úmrtí expremiéra Grosse je článek opět aktuální, protože podrobně popisuje jeho život. Podívejte se:

Kdyby si člověk v tu chvíli ucpal uši, viděl by jen obraz zlomeného člověka. Místo toho jsme místy poslouchali fráze jako opsané z jeho předchozích vystoupení. Gross, i když „přijal Krista“, jak sám říká, stále zůstal politikem, který především bojuje o svou ­image, když už ne před voliči, tak alespoň dějinami.

Jeho přetaktizovaná zpověď vyvolává vzpomínky na události staré deset a více let. Pojďme si je oživit citacemi starších článků Reflexu a dopovídat některé příběhy ilustrující Grossovo politické působení.

Vypnutý mikrofon

„První porevoluční týdny zažil ještě na vojně v Olomouci, kde zakládá vojenské fórum a píše své první rezoluce a petice. Mnoho lidí si ho pamatuje z obnovovacího sjezdu ČSSD, který proběhl na jaře 1990 v Praze. Dvacetiletý hošík tehdy seděl na pódiu vedle lidí o jednu či dvě generaci starších. Z tohoto místa už neslezl.“

Jeden z tehdejších delegátů, lékař Martin Šabat, vzpomínal na obnovovací sjezd v tom smyslu, že jedna z bitev šla mezi příznivci a odpůrci spolupráce s komunisty. On sám tehdy vystoupil s prohlášením, že bývalí členové KSČ by neměli být členy nově se tvořící sociální demokracie.

V sále pražského hotelu Pyramida v tu chvíli začal hukot, nadávky a někdo mu vypnul mikrofon. Tím někým byl údajně mladík ve vojenské uniformě s rozčepýřenými vlasy. Vypnutím mikrofonu příznačně začala politická kariéra Stanislava Grosse. Pro její další průběh byla typická jeho procedurální obratnost, jak vést schůze, udělovat slovo, rychle vytvářet hlasovací většiny, ale nebýt při tom všem vidět. V tom byl zřejmě opravdovým géniem.

Mocenský systém

„Už v květnu 1990 se stává předsedou Mladých sociálních demokratů (MSD). Společně s Petrou Buzkovou odstartovali kariéru tím, že prosadili tzv. kvótní systém. Podle něj ženy a mladí museli mít povinné zastoupení ve všech důležitých orgánech ČSSD. Současně ovládli MSD a Svaz sociálně demokratických žen a obešli tak standardní způsob delegování přes místní, okresní a krajské organizace. Gross brzy pochopil možnosti kvótního systému a začal s hlasy ‚mladých‘ čile obchodovat, což z něj udělalo důležitého hráče v sociální demokracii.“

Gross byl už od léta 1990 placeným funkcionářem sociální demokracie a v roce 1992 kandidoval do parlamentu. Přímý mandát nezískal, ale tehdejší volební systém dával stranám možnost přerozdělit ještě dvě až tři volná poslanecká křesla. Gross tehdy zahájil ofenzívu s tvrzením, že mladí musejí mít zastoupení ve sněmovně, a tak se poprvé stal poslancem.

Když si začátkem roku 1993 sociální demokracie volila svého předsedu, dal Gross hlasy mladých k dispozici protikandidátovi Miloše Zemana. Po druhém kole však otočil a podpořil Zemana, jenž se díky tomu stal druhým předsedou sociální demokracie. Jeho hvězda začala stoupat.

Šéfem klubu

„Širší veřejnost na sebe upozornil kolem roku 1994. Mladý poslanec kolem sebe shromáždil skupinu policistů vyhozených z bezpečnostních složek po revoluci v listopadu 1989. Díky jejich kontaktům začal zahlcovat novináře, především ty televizní, informacemi o Rumlově ministerstvu vnitra, a tak se stal mediálně vyhledávanou osobou.“

Stará politická pravda říká, že je na světě hodně Indiánů, ale málo náčelníků. A když i ty náčelníky dobře poznáte, zjistíte, že většina z nich jsou zase jenom Indiáni. Gross byl v tomto smyslu náčelníkem, i když svého druhu.

Když v šestadvaceti letech řídíte malý, ale přece jen poslanecký klub, musíte v sobě něco mít. To něco v případě Grosse byl – vedle zvládání procedur – především cit pro komunikaci uvnitř strany.

Když s ním jedna novinářka přišla dělat rozhovor, našla v jeho knihovně kromě detektivek už jenom publikace s názvy: Jak se zbavit starostí a začít žít. Jak myslí milionáři. Jak mluvit a působit na druhé při obchodním jednání. Jak získávat přátele a působit na lidi. Myslete ­velkoryse. Gross byl v tomto smyslu talentovaným dítětem rychloobrátkových manažerských publikací.

Četníci a zlodějové

„Grossovy politické přístupy se vždy odvíjely od dvou základních modelů. Jeden bychom mohli nazvat hrou na Indiány a kovboje, druhý na četníky a zloděje.“

Gross vždycky pojímal politiku jako svého druhu klukovskou válku. Na střední škole měl partu, s níž jezdíval na víkendy pod širákem. Mladí trampové tehdy měli na rukávech svých bund barvy khaki hrdé označení UGA (United Gross Army) a svého vůdce poslouchali na slovo. Podobně direktivně v počátcích Gross řídil různé stranické schůze, když na papírky dával pokyny, kdo má koho napadnout, podpořit nebo se ho jen zastat.

Obsahem jiné hry na četníky a zloděje bylo, že Gross se v devadesátých letech stylizoval do role mluvčího neprivilegovaných lidí, kteří vystupují proti podvodníkům nebo bohatým, což u něj často splývalo. Otázkou je, zda to, že nakonec skončil na druhém břehu, nebylo smyslem jeho her už od samého počátku. Škoda že se ho na to nikdo nikdy nezeptal.

Nezvolení Zemana

„Poslanecký a senátorský klub ČSSD se zavázal, že bude prezidentem republiky volit expředsedu Zemana. Rukoudáním mu to odpoledne před volbou slíbil i Gross. Večer si ho ale na mimořádnou schůzku pozval premiér Špidla a výsledkem bylo, že druhý den hlasovala Grossova skupina proti svému kandidátovi.“

Nezvolení Zemana hlavou státu (2003) způsobilo, že se ČSSD rozštěpila. A tyto rány se nezacelily dodnes. Faktem je, že vůdce protizemanovské revolty byl tehdy Vladimír Špidla. Už v červenci 2004 pochopí, že na Grosse se spolehnout nemůže, a je předčasně odvolán. Jeho nástupcem se stal právě dosavadní ministr vnitra Gross.

Klinický psycholog Petr Moos o tom tehdy v LN napsal článek s názvem Stydím se za svého premiéra, v němž se zamýšlel nad „symbolickým významem společenské role, kterou v tak útlém věku nerozvážně zaujal“. Napsal, že mu připomíná funkcionáře z dob komunismu. „Vzdělání mizivé, rozhled blízký nule, virtuální politický svět, předvádění mocenské arogance, vlastní názor žádný, vše pečlivě přežvýkané z velkoskladů světské moudrosti.“

Janečkovská estetika

„Specifikou grossovského období bylo, že na scénu přivedl prazvláštní společnost. Ze záhrobí především vstal František Janeček, zvláštně odpudivá postava hudebního šoubyznysu komunistické éry. Po podnikatelsky úspěšných letech –­

avšak na okraji veřejného zájmu – mu najednou vzdal úctu člověk z politické špičky. Janeček se za to odvděčil inscenováním předvolebních kampaní.“

Velkým mýtem je, že do prostředí superlehké múzy přivedla Grosse až jeho druhá manželka, takže je svého druhu obětí. Pravdou je, že je Šárka Grossová dodnes symbolem zbohatlického nevkusu. Pravdou však také je, že samotný Gross měl svou mentalitou vždycky blízko k polosvětu reprezentovanému například jménem Františka Mrázka. Často se choval jako mafián první generace.

A když máte sklony k mafiánskému životnímu stylu, potřebujete, aby vám k tomu zazpíval Frank Sinatra. O tuto pozici „u dvora“ svého času úspěšně soupeřilo několik zpěváků v čele s Michalem Davidem.

Babišův politik

„Ministr Palas, do roku 1995 poslanec komunistické strany v Poslanecké sněmovně, je dlouhodobě v přátelských vztazích s podnikatelskou skupinou kolem ústecké Setuzy a současně zemědělského barona Vojtěcha Slóvika. Na­opak Gross je navázán na skupinu kolem miliardáře Andreje Babiše. Obě skupiny přitom bojují o kontrolu nad ministerstvem zemědělství, které po vstupu do EU posílilo svůj vliv.“

Když se před patnácti lety v politických kruzích řeklo Babiš, pochopitelně se ozvalo Gross. A naopak. To jenom dnešní předseda hnutí ANO se nyní tváří, že tu celou dobu nežil. Grossovy intervence ve prospěch Babiše začaly už v době první privatizace Unipetrolu, když byl ještě ministrem vnitra. Když Babiš nezvítězil v tendru na úkor jisté britské společnosti, přinesl Gross na zasedání vlády analýzu, že vítěz představuje bezpečnostní riziko. A tak Unipetrol získal Babiš, pak jej nezaplacený za určitý čas státu opět vrátil, bohatší o spoustu důležitých informací. Gross se pochopitelně významně angažoval i v době druhé privatizace Unipetrolu.

Peníze na byt

„Začíná být viditelné, že jeho život neodpovídá příjmům. Nejdříve mluví o hypotéce na 40 tisíc měsíčně, současně si kupuje auto, posílá dítě do anglické mateřské školy za 15 700 korun měsíčně a vzhledem k mateřské dovolené své manželky musí ještě platit inkaso a věci spojené se správou bytu. A to vše s příjmem kolem 75 tisíc hrubého (tj. 58 tisíc čistého).“

Tato slova jsme jako první v Reflexu uveřejnili krátce po příchodu Grosse do funkce. O pár měsíců později si novináři z MF Dnes nechali udělat výpis z katastru nemovitostí a díky tomu získali kupní smlouvu premiéra Grosse na jeho barrandovský byt. Vyplynulo z toho, že tolik peněz nemohl nikdy našetřit.

Na otázku, odkud má peníze, začala série zapírání a falešných doznání, za něž se dnes omluvil.

Pochopitelně grossovsky, tedy s dodatkem, že měl říct něco podobného jako současný premiér Sobotka: to, že peníze pocházejí z poslaneckých náhrad.

Jeho dnešní slova tak získala ironický ráz ve stylu Omlouvám se za to, že jsem nelhal tak nějak uvěřitelně.

První omluva

„Omluva to byla velkolepá. Jedna vlajka, druhá vlajka, důstojný pultík a nejistý hlas. Člověk musel mít v jednu chvíli dojem, že je prvního ledna a že je svědkem novoročního projevu ředitele základní školy. … Sobotní ústřední výkonný výbor ČSSD sice hlasováním oznámil světu, že krize skončila, ale premiérovo nedovysvětlení celé záležitosti všechno znehodnocuje. To, co on nazývá mediální kampaní, proto jen tak neskončí.“

Samozřejmě že aféra s bytem neskončila, protože nastala její druhá vlna, když týdeník Respekt přinesl informace o rozsáhlých podnikatelských aktivitách Grossovy manželky Šárky, jíž ručila za úvěry legendární Libuše Barková. V té době pronajímala prostory pražskému nevěstinci a byla stíhaná za pojišťovací podvody. To bylo už moc na lidovce, kteří z Grossovy vlády vystoupili. Premiér ještě nějakou chvíli manévroval, ale v reálné obavě, že vyjdou najevo další majetky a utajené investice, raději odstoupil.

Jeho další životní pouť připomíná typický gangsterský příběh. Za dvacet miliónů koupil od svého přítele akcie, na něž si půjčil od firmy z pražského polosvěta. O půl roku později akcie prodal a získal téměř devadesát miliónů korun. Jen největší naiva si může myslet, že v těchto zázračných transakcích nešlo o legalizování výpalného za služby spojené například s přidělováním dotací. Následně si koupil drahý byt v americkém Miami, postavil si velký dům ve středních Čechách a manželka Šárka doporučila veřejnosti, aby více investovala do své budoucnosti.

To byla i na jinak otrlou českou společnost přece jen silná káva a začala Grossovu rodinu při různých oficiálních akcích ignorovat. Expremiér se dostal do postavení náhle zbohatnuvšího člověka, jímž všichni opovrhují.

Epilog

S Grossovým zdravotním stavem bychom měli soucítit a popřát mu uzdravení. Jeho zdánlivě otevřenou televizní zpověď však nejde označit za nic jiného než další ze série zastíracích prohlášení, o něž ho navíc nikdo nežádal.