Pro nás velmi neobvyklé fungování nemocnic v Kanadě očima mladé Češky

Nápad na stáž v Kanadě se zrodil, když mě čekal poslední ročník medicíny a zároveň i poslední prázdniny. Chtěla jsem vyjet ještě před nástupem do práce.

Vyřízení stáže vyžadovalo půlroční předstih a stálo obrovské úsilí. Mezi nespočet potvrzení patřil i výpis z rejstříku trestů se soudně ověřeným překladem. Nutné bylo i zdravotní vyšetření od Kanadou autorizovaného lékaře. A také pojištění proti způsobené škodě – to kdyby mě některý pacient chtěl žalovat. V Kanadě musí mít tohle pojištění každý student medicíny a vyžadovaná suma pojistného krytí sahá do neuvěřitelné výše sto miliónů korun.

Batolata v bahně

Na Winnipeg padla moje volba náhodou, prostě tam měli místo. Dostat se na univerzitu kdekoli v Kanadě je dost těžké, protože přednost se dává Kanaďanům, pak Kanaďanům studujícím v zahraničí, pak Američanům a teprve zbývající místa se nabízejí studentům z jiných zemí.

O Winnipeg nebyl takový zájem, nejspíš proto, že je považován za jedno z nejhorších kanadských měst. Leží uprostřed země, v prérijní provincii Manitoba, jež spoléhá především na zemědělství. Hlavní boom zažila v minulém století, kdy se tam usazovala spousta emigrantů, především z východní Evropy, a dnes patří k nejchudším regionům v zemi. Problém představuje i velký podíl indiánského obyvatelstva, největší v Kanadě. Většina Indiánů žije v rezervacích na severu a do měst se stahují hlavně ti, které jejich komunita z nějakého důvodu vyloučí, často pro závislost na alkoholu. Už před polednem je pak běžně vídáte povalovat se opilé na ulicích. Jeden čas jsem žila ve čtvrti, kde bydleli skoro samí Indiáni, a občas jsem vídala jejich batolata, jak si jen v plenkách hrají v blátě před polorozpadlými domy, zatímco rodiče byli bůhvíkde.

Já to zaplatím

Aby toho nebylo málo, zimy ve Winnipegu bývají nejkrutější z celé Kanady. Teploty běžně klesají i na minus čtyřicet. Léta bývají krásná a slunečná, ale život zase znepříjemňují komáři, jichž je nepředstavitelné množství a jsou úplně všude. Bez repelentu skončíte i po krátkém pobytu venku s desítkami štípanců.

Kdykoli jsem se seznámila s novými lidmi, nejprve se zeptali, proč jsem skončila ve Winnipegu, a nevěřícně kroutili hlavou, že jsem zrovna u nich. Já si však Winnipeg rychle zamilovala, především díky vlídnosti jeho obyvatel. Všimnete si jí i jinde v Kanadě, ale ne nadarmo mají právě tady řidiči na poznávacích značkách nápis Friendly Manitoba. Že za vás cizí člověk zaplatí jízdné v autobusu nebo drobný nákup, když si zapomenete peněženku, je stejně normální jako okamžitá pomoc při výměně píchnuté pneumatiky nebo půjčení bicyklu někomu, koho vidíte poprvé v životě. Ani když člověk přijde s neobvyklým požadavkem, nikdy neuslyší, že to nejde. Naopak se všichni snaží, aby to nějak šlo.

Velký rozdíl proti praxi u nás je také v konzumaci alkoholu. Dát si k obědu nebo večeři sklenku vína či pivo je tam velmi neobvyklé. Když jsem si ho jednou v restauraci objednala (jako jediná), ostatní se tvářili pohoršeně. Oni prostě pijí, jen když jsou na nějaké oslavě nebo se jdou cíleně opít do baru. Pak ale množstvím rozhodně nešetří.

Balík až po atestaci

V Kanadě včetně relativně levného Winnipegu je snad kromě oblečení všechno dražší než u nás. S výjimkou sýrů, které evropským nesahají po paty, a přitom stojí i pětkrát víc, máte k dispozici lepší výběr i vyšší kvalitu potravin, ale musíte si připlatit. Nejlevnější jsou předpřipravená jídla do mikrovlnek a fast food. Pak se člověk nemůže divit, že je většina populace obézní a v chudé Manitobě je nejvyšší podíl dětí s diabetem typu 2 z celé Kanady.

Pokud jde o mladé lékaře, jeden čas jsem měla dva jako spolubydlící a nezáviděla jsem jim. Za nevelké peníze (alespoň na tamější poměry) byli v nemocnici od tmy do tmy, noční měli klidně každý třetí den a o dovolené mohli jen snít.

Po atestaci jsou na tom ovšem lékaři v Kanadě nesrovnatelně lépe než u nás i kdekoli jinde v Evropě. Absolutně nejlukrativnější a nejžádanější je dermatologie. Nejsou u ní noční služby a výdělek je astronomický. Vyšetření pacienta totiž stojí ve všech oborech stejně, takže záleží hlavně na tom, kolik jich lékař za den stihne „vidět“. Já strávila část stáže právě u dermatologa a ten jich zvládl hodně. Pracoval však tvrdě. Za celý den se nezastavil, neexistovala ani pauza na oběd, pacienty si objednával v desetiminutovém intervalu a úřadoval ve dvou spojených ordinacích. V jedné vyšetřoval a ve druhé už se připravoval další pacient. Za rok si takhle vydělal v přepočtu dvacet sedm miliónů korun, bez kosmetických zákroků, jež si pacienti platili sami.

Na sál v polobotkách

V Kanadě je veškerá běžná péče hrazena státem (a výdělky lékařů jsou dostupné na internetu). Kanaďané jsou na to hrdí, ale systém má své mouchy. Pokud například není váš problém akutní, na vyšetření u specialisty čekáte klidně i rok. Nejsou proto výjimečné případy, že pacienti jezdí do USA, kde za vyšetření raději zaplatí.

Skvělé proti evropským poměrům jsou vstřícné vztahy mezi personálem i pacienty. Druhou část stáže jsem strávila v nemocnici na pediatrii a nestačila se divit. V Česku si nás doktoři při praxi moc nevšímají. Jsme jim spíš na obtíž, stále jen přihlížíme, vlastně překážíme, k ničemu nás nepustí. V Kanadě se doktoři medikům velmi věnují a zapojují je plně do praxe (na niž samozřejmě dohlížejí) včetně výkonů, jako je lumbální punkce či biopsie kostní dřeně. Měla jsem tudíž vlastní pacienty, u kterých jsem dělala denní vizitu, objednávala vyšetření, psala a diktovala zprávy i rozhodovala o propuštění.

A ještě jeden rozdíl: u nás typický obrázek lékaře v bílém plášti se tam prakticky nevidí. Všichni chodí v civilu a zůstávají tak i při provádění výkonů, u nichž musí být lékař v Evropě sterilní. V Kanadě vám doktor klidně udělá třeba bio­psii jater a sterilní má přitom jen rukavice. Ani obligátní přezouvání tam nikoho nezajímá. V botách z ulice se chodí i na operační sál a nikdo to neřeší.

Text původně vyšel v tištěném Reflexu č. 14/2015.