Po útoku islámských fanatiků zůstalo v Keni na univerzitě mrtvých přes jeden a půl stovky lidí. Je to zpráva z minulého týdne a pomalu už bledne.
Původcem teroru v areálu keňské univerzity v Garisse, kde 2. dubna extremisté z hnutí Šabáb zavraždili 147 lidí, je podle vyšetřovatelů radikální učitel Mohamed Kuno. Ten má také přezdívku Duljadín (Obouruký). Keňská vláda už na jeho dopadení vypsala odměnu ve výši více než 5 milionů korun. Pátrá se i po jeho třech spolupachatelích. Milice Šabáb vznikly v Somálsku a mají vazbu na al-Kajdu. V areálu univerzity vzali mezi studenty rukojmí a muslimové byli propuštěni a křesťané postříleni. Je to samozřejmě tragédie. Kdyby se něco takového stalo u nás, vstoupil by tento čin do dějin a pokud se budou ještě v budoucnu vyučovat dějiny v našem slova smyslu, zůstala by kapitola o této vraždě v učebnicích nejspíš po staletí. Protože se to stalo v Keni, za tři dny si na to nikdo nevzpomene. Je to daleko.
Čí život je cennější
Proč smrt 150 lidí v dopravním letadle vyvolává větší společenskou odezvu než smrt 147 zastřelených v Keni? Už se objevilo mnoho komentářů, které si na tento fakt stěžují, protože lidský život samozřejmě vždycky stejnou hodnotu. Tělo jako tělo, nesmrtelná duše jako nesmrtelná duše. Jde o něco méně jen proto, že se osud mrtvých naplnil někde v daleké Africe?
Keňa bývala pro lidi ze Západu lákavou turistickou destinací. Pro nás ne, my byli za železnou oponou a chudí. Jenže jak známo, naše veřejnost se příliš nezajímala ani o masakry na území dnešní Jugoslávie. Je to skutečně tak, že vzdálenost a odlišná kultura snižují naši schopnost považovat druhého člověka za stejně významného? Musíme si přiznat, že psychologicky tomu tak je.
Málokdo soudný by zřejmě řekl, že bílý život má vyšší cenu než černý život. Něco jiného je ale prožívání. Když se dozvíme o dítěti, které přejelo auto v sousedním městě, zapůsobí to na nás zřejmě silněji, než kdyby šlo o dítě, které zahynulo náletu těch či oněch ozbrojených sil někde pod rovníkem. Leckdo z Čechů letěl letadlem společnosti Germanwings a tuší, kde jsou Alpy. Navíc se z celého případu letecké katastrofy stal kvůli příběhu druhého pilota ukázkový thriller. Kdyby to byli teroristé, kdo poslal letadlo k zemi, bylo by to také na první strany, ale tohle je něco nového. Lid mají rádi nové píběhy.
Vždycky to tak není
Ne vždycky to funguje podle tohoto klíče. Tak například se někteří lidé zajímají o osud Palestinců, jiní o osud Tibeťanů, někteří lidé jsou dokonce dodnes po staletí dojati osudem bývalých obyvatel amerického kontinentu, nebo to aspoň tvrdí. Pojem blízkost je zřejmě poměrně relativní. Někdy nejde pouze o to, že určitá skupina je nám blízká, ale také kvůli tomu, že nás sjednocuje společný protivník. Například nastalo jisté oživení, když se objevily zprávy o pronásledování syrských křesťanů. Málokdo si předtím vzpomněl na to, že v Sýrii jsou také nějací křesťané, popřípadě také v Egyptě nebo jiných arabských zemích. Jakmile se ale dostanou pod tlak militantního islámu, začínáme je vnímat jako naše, jakoby nějakým způsobem patřili k Západu. Je to paradox, vždyť křesťanství samo je východní náboženství a je nejvíc rozšířeno mimo Západ.
Proč jsou Palestinci někomu bližší než Izraelci, když Izraelci k nám mají kulturně několikanásobně blíže, je jeden ze záhadných zákrutů dějin. Něco dělá dobrý marketing, ať už vedený s dobrými nebo zcela nečistými úmysly. Technika bývá tatáž, když vynecháme, že ti nemorální při své propagandě navíc ještě lžou.
Hořké pravdy
Je to hořká pravda. Jestli se z nějaké skupiny stanou slavní mučedníci, nebo budou ty oběti zcela ztracené, závisí hlavně na tom, jestli se někdo stane tváří jejich reklamy. Zní to hodně brutálně, ale brutální fakt to je. Ne všichni mají štěstí, že ve svých řadách mají Matku Terezu, dalajlámu, Martina Luthera Kinga a Nelsona Mandelu. Svět dá hodně na dojem, jinak nikdo nic neví a nic si nepamatuje. O Kurdy se také dlouho nikdo nezajímal, dokud se neukázalo, že jsou jediní, kdo se umí na zemi účinně postavit omezeným fanatikům z tzv. Islámskému státu. Najednou se zjistilo, jak krásné ženy v tom Kurdistánu mají a jaké jsou to bojovnice.
Marketing vítězí a svou pravdu musíte umět prodat, jinak budete hynout v zapomenutí jako pouhá čísla v tabulkách. Tato špatná zpráva je ale na druhou stranu také zpráva dobrá. Nikdo nemusí být navěky zavržen jenom proto, že žije příliš daleko, že je nevýznamný, jinak barevný, jinak věřící. Existují mechanismy, obyčejné, lidské, světské, které ale fungují. Když mohou sloužit nepřátelům, mohou sloužit i přátelům. Ti, kdo prosazují pravdu, to mají navíc v něčem jednodušší. Nemusí si navíc pracně vymýšlet. Jen je otázka, jestli se někomu bude chtít i do pravdivého marketingu investovat, když z toho krom dobrého pocitu a odměny v nebi nic nekouká.
