Milion našich spoluobčanů je v exekuci. To znamená každý desátý Čech včetně dětí - takže z dospělých spíše každý osmý. Jenže na jednoho exekvovaného průměrně připadá 2,7 exekuce. Přinášíme jejich základní sociologické členění, protože nám představí mnohé.
Dlužníky, ze kterých se celé řadě nepodaří z dluhů nikdy vymanit a budou do smrti živořit na okraji společnosti za životní minimum, tvoří tři psychologicky jasně definovatelné kategorie. První z nich jsou úplní idioti.
Lépe než kriteria exekvovaného idiota poslouží příklad: Devatenáctiletý mladík se zaměstná v supermarketu za 12 tisíc hrubého a dostane první výplatu. Z té radosti si půjčí na rok 50 tisíc s měsíční splátkou 6000 korun. Těch půjčených padesát tisíc odnese do nejbližšího autobazaru a koupí si za ně patnáct let starou audinu. Jednou natankuje, a nezůstane mu ani koruna. Bere čtvrtého, má sice těžce ojetou audinu s plnou nádrží, ale nemá na chleba. Tak si vezme rychlou půjčku 5 tisíc od nějaké lichvářské firmy - s tím, že za ně bude žít do výplaty a pak to nějak splatí. Myslíme těch 8 tisíc pro lichváře. Na to, že bude taky muset kromě těch osmi dát šest za tu „velkou“ půjčku, díky své přirozené inteligenci nepřijde, a po několika měsících, nejpozději do dvou let, pije někde na lavičce krabicák s ostatními bezdomovci v exekuci. On sám jich má již čtrnáct, a není to žádný rekordman. Tato skupina je neovlivnitelná, pokud se zakážou rychlé půjčky, půjčí si od lichváře. Před blbostí nejde lidi chránit zákonem.
Druhou skupinou je třeba pekař a cukrář, který má manželku, na sebe psanou hypotéku s domkem a provozovnou, on peče, manželka prodává, kluk rozváží jejich cukroví na motorce, a firma má tržby několik set tisíc měsíčně. Někdy i milion. A jak výroba roste, pekař si koupí na úvěr novou, větší a výkonnější pec. Takže si vezme dva miliony půjčku u solidní banky, a vzorně ji splácí. Pak má syn při rozvážení pečiva nehodu a skončí na vozíku. Manželka pekaři uteče, hypotéku mu nechá na krku, on dostane nejdřív deprese, a pak vleklý zánět jater. Takže nemůže pracovat. Pokud nemá to štěstí, že na ty játra umře, je o několik let později na lavičce vedle toho, co si koupil ojetinu.
Takové exekvované také nelze zákonem ochránit. Na štěstí v podnikání a životě vůbec není zákonný nárok, což mne sice pohoršuje, ale nic s tím nenadělám. A oni prostě neměli štěstí.
A pak existuje třetí skupina exekuovaných - a to jsou oběti. Oběti desítky let trvajícího byznysu s bídou, kdy lidi zničily ne jejich dluhy řádově tisícikorun, ale takzvané příslušenství dluhů. Desítky či stovky tisíc, které zaplatili za příslušenství pohledávky, a na extremně nevýhodný prodej zabaveného majetku.
Vím, že je to neměřitelné - ale strašně by mě zajímalo, kolik procent dnešních exekuovaných patří do které kategorie.
