„Cvoci,“ usnesla se britská Sněmovna lordů na téma britských, potažmo západních politiků ve vztahu k Putinovi. Dělat na něho bubáky, aniž si odhadli, co by na to mohl on a s čím, je případ pro psychiatry.
Jednou z příčin je propuštění odborníků na Rusko po pádu komunismu, protože rozpočet se přesunul z obrany na pomoc „chudým zemím“. Britský premiér David Cameron se před rokem nakrkl, když Putin označil Británii za malý bezvýznamný ostrůvek. „A co náš Shakespeare?“ – zahudroval.
„Kolik tanků má Shakespeare?“ ušklíbl se asi Putin oplátkou. No a teď se to konečně začalo počítat. Je jich přesně 227. Proti ruským 2800. Vojenských letadel? 206 proti ruským 1144. Děl? 642 proti ruským 5145. Obrněných transportérů? 400 proti ruským 6590. Aktivních profesionálních vojáků? 154 000 proti ruským 771 000, nepočítaje několik miliónů záložníků.
„Ať si nikdo nedělá iluze, že nad Ruskem někdy získá vojenskou převahu,“ zaprorokoval si Putin a poslal k britskému pobřeží rejdit ponorky a poletovat bombardéry. Už skoro dvacetkrát. Bez odezvy.
Není potřeba Putinovi a vzkříšeným ruským imperiálním choutkám fandit, aby si člověk spočítal, že západním politikům straší „netopýři ve zvonici“ (jak hezky říká anglické rčení českému „strašení ve věži“). Naslibovat zkorumpované, zkrachovalé a rozpadající se Ukrajině nesplnitelné a riskovat bezpečnost Evropy v době, kdy se na ni řítí cunami islamizace, je symptomem ztráty pudu sebezáchovy.
V tom se dnešek podobá ani ne tak pádu antického Říma, jako spíš středověké Byzance, jemuž napomohla vzájemná nevraživost oslabující obranyschopnost obou křesťanských říší. Tehdy Byzanc padla první a Západ přežil jen o fous. Dnes by to mohlo dopadnout opačně. A zatraceně brzy.
Text byl publikován i v tištěném Reflexu č.12/2015.
