Česká politika se nebezpečně oligarchizuje. Dostáváme se na skluzavku, na níž už byli naši předkové.
Někdy to už vypadá, jako když poválečný vůdce českých demokratů Petr Zenkl v kritických dnech února 1948, kdy komunisté přebírali moc, odjel na tancovačku do Chocně. Mohl jet, žádné přebírání moci neviděl. Přebrali ji komunisté, byli tu čtyřicet let. Kdo byl Zenkl, dnes už prakticky nikdo neví.
Nedávno byly v Brně dvě demonstrace – ta první proti islamizaci republiky, ta druhá za práva svobody muslimů. Ta první se obává, že to tu převezmou muslimští hrdlořezové, ta druhá muslimy chrání, protože nechce házet hrdlořezy do jednoho pytle s islámem.
najít si takové lehké a přehledné cíle, jako měly ty dvě demonstrace, je lehké a dobře se během nich bojuje.
Co s tím?
Zato všímat si výkonů naší současné, oligarchické vlády je složité a případná kritika té vlády by se příčila všeobecně rozšířenému bludu, že je to vláda protikorupční a prolidová, která ohrožuje nejen hospodářský vývoj, ale především spolu s prezidentem zavléká republiku na nebezpečný Východ a diskredituje ji na bezpečném Západě.
Vytváří se postupně autoritativní republika východního typu, v níž moc přebírají oligarchové. Boj proti korupci už ztrácí smysl, protože vládnoucí oligarcha si ohlídá, aby se o velká sousta typu Státní lesy a jejich zakázky nemusel s nikým dělit.
Za boj proti korupci se vydávají různá krkolomná opatření, která udělají vládě alibi. Korupce se nedotknou, mořit budou živnostníky, jež vláda pro jejich samostatnost nenávidí. A celkově sešněrují samostatné lidi do sítě nejasných a obtížných pravidel, která se k ničemu jinému než k otravování nehodí.
Účetní operace
Léta jsme se obávali prorůstání velkopodnikatelů do politiky, tak došlo ke splynutí, velkopodnikatel je ta politika. Naivní lidé si říkají: Ten zbohatl, ten to umí dobře řídit. A on sám říká od začátku: Budu stát řídit jako firmu. A dodržuje to. Jeho bohatství nepochází z opravdového podnikání, ale jako u většiny východních oligarchů z různých účetních operací na hraně či za hranou zákona, po nichž k němu miliardy naskákaly už samy od sebe.
Vydělat miliardy za deset či patnáct let dokáže jen podnikatel, jenž na trh přijde s něčím oslnivým a kterému ty miliardy (jako Billu Gatesovi) trh sám za to dá. Nic takového Babiš nevymyslel, vymyslel jen ta účetní kouzla a jako doplněk penězovody od státní pokladny k sobě. A stejným způsobem spravuje nyní stát. Už mnohokrát řekl, že u lidí je hodně peněz, jež on pomocí různých fint a fíglů najde a dá do státní pokladny. Ale v tom správa státu nespočívá, jako podnikání nespočívá v účetních fíglech. To je základní omyl Babiše a jeho voličů.
Demonstrovat proti tomu nikdo nechodí, rozmotat to je obtížné a čelit dobové pověře, že Babiš je jakýsi spasitel, chce nějakou odvahu. Lát islámským vrahům u nás odvahu nevyžaduje. Je to po srsti veřejnému mínění.
Centralizace
Socialisté oligarchy vždy chápali a měli k nim blízko. Obé jde stejným směrem – dát všechno do centra. Tam si to Babiš ohlídá a Sobotkovi zůstává to drobné – ať si hraje s razítky a paragrafy. Ohlídá si ale i Sobotku, včas ho okřikne, když je těch hraček moc. Když jde o omezování aktivity lidí a omezování svobody, tam Babiš Sobotkovi pomůže.
Jde ale o stav dočasný, brzy začne Babiše otravovat mít nějakého podbabiše. Vyhází jeho ministry z vlády, dá tam svoje a sedne si do křesla předsedy vlády sám. Voličům se to možná bude líbit, pryč s politiky, ať ji dělají nepolitici. Je to heslo dosud voňavé. Co v této vládě dělají vždy obojetní lidovci? Vysvětlit se to dá jako vždy: drží se sukně moci.
Nejhorší je viditelně proruská zahraniční politika. Rusové si všude dělají páté kolony a vlivové agentury, v České republice se jim daří budovat takovou agenturu i přímo ve vládě a jejím okolí. I Hrad vysekává Putina z okupační šlamastyky, což je lokaje jistě hodno. Ani panujícímu oligarchovi není ruský systém vzdálený. Že se republika ocitá v izolaci a posouvá se k Moskvě, je přirozený důsledek vládní politiky. V Česku je sympatie k Rusku – ať už komunistickému, či carskému – tradičně dost rozšířená. O to se nynější vláda opírá.
Kam až to v proměně České republiky dotáhne, nezáleží jen na něm. Je jen otázkou času, kdy tohle vše pochopí i voliči. Východ nebyl, není a nebude naším cílem.
Text původně vyšel v tištěném Reflexu č.9/2015.
