Očkování

Očkování Zdroj: Profimedia

Neočkované děti nemusí vzít do školky. Je to jasná diskriminace

Spor o to, jestli má stát radikálně tlačit na rodiče, aby nechali očkovat své děti, se skutečně týká dost podstatné věci – svobody rozhodnutí jednotlivého člověka. Vášně budí zvláště to, že jde o děti.

Kdyby šlo ohledně očkování jen o naše vlastní tělo, bylo by to sice taky vážné, ale na děti jsou lidé ještě citlivější než na sebe, což je zřejmě nějak evolučně dáno a je to pochopitelné.

Web České televize zmiňuje případ Barbory Zemanové z Náměšti nad Oslavou. Ta chtěla dát před několika lety syna do mateřské školy a hned dvě školky dítě odmítly, protože chlapec byl očkovaný jen pěti z devíti povinných vakcín. Paní Zemanová k tomu říká: „Žloutenka B je sporná vakcína, je to nemoc narkomanů a prostitutek, takže nemáme dojem, že by naše děti byly touto nemocí v raném věku ohrožené. A spalničky, příušnice a zarděnky jsme my běžně jako děti prodělávaly.“

Nakonec se ve svém boji dostala až k Ústavnímu soudu, který ale v tomto týdnu výhrady Barbory Zemanové neuznal. Podle soudců je právě očkování před nástupem do školky aktem solidarity, který nabývá na významu s rostoucím množstvím očkovaných dětí v kolektivu.

Ústavní soud píše, že „je v českých i mezinárodních pramenech a doporučeních k této problematice kladen důraz na požadavek uskutečnění programů veřejného očkování včetně dětské imunizace, a to za účelem minimalizace šíření infekčních nemocí v zájmu ochrany veřejného zdraví. Úprava institutu povinného očkování, jež je plně v kompetenci vnitrostátního zákonodárství, slouží realizaci tohoto požadavku.“

„Já rozhodnutí soudu vítám. Společenský benefit, který očkování přináší, vyžaduje sdílenou odpovědnost. Není to jen odpovědnost za vlastní zdraví, ale i za těch zhruba pět procent dětí, které ze zdravotních důvodů nemohou být očkovány,“ řekl k tomu hlavní hygienik Vladimír Valenta.

Jádro sporu je v tom, jestli má přednost svoboda, nebo bezpečnost. Jak víme i z jiných případů, někdy se obojí navzájem vylučuje. Nenechat vlastní děti očkovat je může ohrozit. Může to ohrozit i jiné děti, třeba právě ty ve školce, které ze zdravotních důvodů, ne z rozhodnutí rodičů být očkovány nemohly. Pak je to střet dvou stran, kdy i ta druhá strana má své právo, totiž chránit vlastní děti.

Emoce vzbuzuje samozřejmě to, že někteří rodiče považují očkování za zbytečné, popřípadě škodlivé a nechápou, proč by je stát měl nutit jednat proti jejich přesvědčení. Zákaz školky je skutečně výrazně diskriminační řešení. Jen oborníci mohou posoudit, nakolik hrozí taková souhra náhod, že by se dítě úmyslně neočkované a nakažené potkalo ve školce s dítětem ze zdravotních důvodů neočkovaným a hrozilo by tady nebezpečí. Jisté je, že laika by takové řešení (zákaz) nejspíš nenapadl.

Jakmile Ústavní soud rozhodl, dost se asi komplikuje možnost, že by se ve věci něco dalo dál dělat. Hnát všechno až k mezinárodním institucím, na to má zřejmě málokdo energii. Než by se k něčemu dospělo, budou konkrétní děti žadatele už velké a školka se jich nebude týkat.

Po nepovolení domácí školy na druhém stupni, je to další akt, kdy se stát ujímá dětí. V tomto případě jsou jeho důvody pochopitelné a něčím podložené, zatímco u domácí školy je to naopak.

V případě školek lze už jen apelovat na zdravý rozum ředitelů a ředitelek. Jenomže školky jsou přeplněné a nikdo nechce riskovat. Diskriminace neočkovaných či ne "totálně" očkovaných dětí, zanechává pachuť.  Někdy chráníme lidi tak, až jim škodíme.