Češi odmítají přistěhovalce téměř nejvíce z celé EU. Vyplývá to z posledního výzkumu Eurobarometru, který zadává Evropská komise. Kupodivu imigranti jsou nejlépe vnímáni tam, kde už je mají.
Negativnější postoj vůči imigraci než Češi už mají jen Lotyši (79 procent) a tři jihoevropské národy: Řekové, Italové a Kypřené. Slováci se 74 procenty negativních reakcí jsou na tom ohledně odmítání podobně jako Češi. Nám ale podle průzkumu vadí i občané přicházející z unijních zemí.
Znamená to, že jsou Češi realisté, pokud jde o přistěhovalce, nebo jsou to xenofobové, jak si myslí část kulturní elity? Pravdou nemusí být nic z toho. Je pozoruhodné, že k těm nejtolerantnějším nepatří jen národy, kteří mnoho přistěhovalců už mají, jako je například Švédsko. Podle zahraničního zpravodajství bychom si spíše měli myslet, že už musí být nasyceni toho všeho, co se děje na jejích předměstích. Z nějakého důvodu ale tato souvislost nefunguje. Podle Eurobarometru k tolerantnějším zemím patří kromě Švédska ještě Rumunsko, Chorvatsko, Španělsko, Portugalsko, Polsko a Irsko. V těchto zemích by odmítli lidé přistěhovalce ze zemí mimo EU v méně než polovině případů.
Je zvláštní, že nervy ruply právě Čechům, kteří moc imigrantů nemají a pokud mají, tak jsou to zrovna takoví, co jsou pro zemi spíše prospěšní - Slováci, Ukrajinci a Vietnamci. Podíl lidí z těchto národů na různých trestných činech nikdo nepopírá, ale nedosahuje vůbec takové míry, na jakou si stačíme sami. Pokud někdo vznese argument, že cizinci nám berou práci, je potřeba realisticky připomenout, že takovou práci, kterou se nám za těch podmínek a za ty peníze nechce dělat. A koneckonců levný pracovník původem z ciziny znamená levnější produkt pro Čecha. Upřímně řečeno, koho je ve Francii víc, francouzských instalatérů, nebo lidí, co potřebují instalatéra, byť by to byl Polák?
Debata se vždycky zvrhne
Problémem každé debaty o imigraci je ale v tom, že se většinou zvrhne. Dochází pak k rozdělení na dvě kategorie. Jedni jsou považování za naivní sluníčka, která chtějí otevřít celou Evropu - nebo přinejmenším Česko - přílivu prapodivných živlů, které nás časem „vyvraždí“. Ti druzí jsou představováni jako hlasatelé zla, kteří nenávidí celý svět, nepochybně sympatizují s fašismem a vůbec se všelijak vyčleňují ze společnosti slušných lidí.
Úplně nejhůř dopadají pak ti, kteří se pokoušejí jít zlatou střední cestou. Ti to pak schytají z obou stran. Dozví se, že když jde o rozhodování se mezi Hitlerem a bojem proti Hitlerovi, žádná střední cesta neexistuje. Záleží samozřejmě na tom, kdo je zrovna považován za Hitlera.
Zásadné otázka přitom nezní, jestli nějaká imigrace bude, ale jak bude vypadat.
Jak známo, příroda nesnáší vakuum. Evropa samozřejmě není oblastí nějakých pustých plání, kde nikdo nežije a které by tak měly být osídleny přistěhovalci z Jihu. Populační exploze ve státech severní Afriky, která je kvůli nezaměstnaným mladíkům frustrovaným vlastní zbytečností mimo jiné líhní islámského fundamentalismu, hrozí, že se přelije do Evropy. Problém je v tom, že Afrika je příliš blízko. Jako bariéra tady nepomáhá ani Středozemní moře. Izraelci si postavili zeď, která jim dobře funguje, byť jim to pořád někdo, kdo nesousedí s teroristy, otlouká o hlavu. Zeď kolem Evropy by byl ale samozřejmě velký technický problém.
Co takhle jim udělat stát?
Možným řešením by bylo, kdyby se pro přistěhovalce vytvořil zvláštní útvar, jakési přičleněné evropské území, které by bylo pod evropskou správou. Tam by se mohla uskutečnit jakási realistická utopie, pokud můžeme takový zvláštní výraz použít. Samo se vnucuje slovo protektorát, ale asi bude lepší se mu vyhnout, protože je zkompromitované.
Na některém z řeckých ostrovů, který by bylo možné odkoupit nebo pronajmout či vyměnit za nějakou hospodářskou úlevu, by se takový autonomní útvar mohl vybudovat.
Jistě se najde dost lidí, kteří namítnou, že jde o jakýsi koncentrák nebo druhé Guantánamo. Pochopitelně že nikoli. Odtud by každý mohl odejít kamkoli, kde ho budou chtít přijmout. Pokud by tam zůstal, měl by jasný status, doklady, svobodu pohybu – ovšem také území, kam by mohl být bez výčitek svědomí vrácen, když se jinde nebude chovat přijatelně.
Rozhodně by se tu pro mnohé mladé lidi nabízela příležitost zajímavé nové kariéry, ke které už nikdy nebudou mít v Evropě příležitost. Protože tady práce a kariéry moc nejsou a lepší už to nikdy nebude. Dříve tuto funkci plnily zámořské kolonie. Kromě práce a peněz by tito lidé dostali smysluplnou činnost, pocit, že dělají něco skutečně důležitého. Když si představíme, jaké obrovské možnosti se tu naskýtají, divíme se, že na to ještě nikdo nepřišel. On možná i přišel, ale myšlenku hned zavrhl, protože za utopie se lidé stydí. Vypadají tak socialisticky. Nutno říci, že by asi bylo lepší, kdyby se té věci ujal někdo praktický, třeba Britové, po kterých v koloniích zůstalo aspoň něco, co funguje dodnes. Mají praktický smysl pro skutečný multikulturalismus, což od evropských úředníků nelze čekat.
Ať se zapojí i církve a další
Na celém podniku by se samozřejmě musela podílet celá řada institucí. Nejenom státy, ale také organizace mimo stát. Především církve a náboženské společnosti. Křesťané, Židé a muslimové by tady měli společné pole činnosti. Ateisté se samozřejmě mohou připojit.
Takový ostrov by se dal založit i uměle, asi jako když Jules Verne vytvořil svou utopii plovoucího ostrova. Na velkých pontonech ve Středozemním moři by vznikla stavba, která by se mohla stále rozšiřovat. Byla by zásobována solární a jadernou energií a potraviny by získávala pěstováním přímo na místě v obrovských sklenících.
Tak to byla pohádka. Realita bude určitě jiná. I kdybychom to udělali, objevili by se záhy někde v okolí Rusové a Číňané a uvažovali by, jak zase něco koupit nebo obsadit, infiltrovat, zkompromitovat, rozbít. Mohlo by to dopadnout i jako v Bradburyho Marťanské kronice. Na Marsu to vypadalo v počátcích kolonizace skvěle. Pak dorazili byrokraté a všechno... no dorazili.
Je to paradox, Země je pořád ještě dost prázdná a místa je dost a přitom se pořád řeší problém, kde by lidé našli pár metrů půdy, kde se dá normálně žít. Pro začátek se budou muset Češi asi obrnit trpělivostí. Křičet Čechy Čechům mohou. Takových je třeba se zeptat, kolik mají dětí.
