Miminko

Miminko Zdroj: profimedia.cz

Deset důvodů, proč bychom měli být rádi, že vychováváme děti právě v Česku

V naší zemi máme stále pocit, že všude jinde na světě „už to mají“, „jde to“, „je to lepší“. Tento postoj je o to silnější, pokud poměřujeme své výkony s tím, co je takzvaně na Západě. Kauza zadržování českých chlapců v Norsku nám mimo jiné umožnila uvědomit si, že i pěvné demokracie mají své systémové problémy. Zde je deset důvodů, proč bychom měli být rádi, že můžeme své děti vychovávat právě v České republice.

1. Nikdo po nás nechce, abychom byli dokonalí rodiče, kteří nikdy ve výchově nepochybí. Chápeme, že ani naše dítě nebude nikdy dokonalým jedincem. Tím, že my sami nejsme perfektní a své „vady na kráse“ dříve či později dítěti odhalíme, mu umožňujeme vyrůst v člověka, který se necítí kvůli svým chybám méněcenný a plný pocitů viny.

2. Naše děti nepovyšujeme na bohy, jejichž názor je svatý a nedotknutelný. Chápeme, že dítě si musí názory teprve vytvořit a naše úloha je ho správně nasměrovat. Proto se nemusíme cítit provinile, když jsme to nakonec my, kdo rozhodne o tom, co si vezme malé dítě na sebe, jak bude hovořit s námi a se svými kamarády a které hračky jsou pro něj vhodné.

3. S malým dítětem můžeme komunikovat i hapticky. Nestor dětské psychologie profesor Matějček říkával, že „rodič je přibližně do sedmého roku života dítěte především drezér“, čímž odůvodňoval to, že nevidí nic špatného na tom, když rodič občas vyšle malému dítěti informaci tím, že jej pleskne přes zadeček či přes ruku. To má pochopitelně neskonale daleko k týrání a nikdo, kdo to v dětství zažil, tím není v dospělosti poznamenán. Buďme rádi, že nám za to naše děti nikdo nevezme.

4. Česká rodina s dětmi nepředstavuje pro společnost zpravidla žádné riziko. Pokud v restauraci zaznamenáte malé děti a slyšíte češtinu, můžete být většinou v klidu. Dotyčné ratolesti vám nestrhnou ze stolu ubrus i s jídlem, nepomažou vám oblečení kečupem a neudělají scénu, při které vám budou praskat ušní bubínky. To vše za blahosklonného úsměvu rodičů. Tyto situace jsou běžnější v jiných končinách, u nás se dosud chválabohu příliš neujaly.

5. Se svými dětmi si můžeme zalézt do pelíšku a pomazlit se. Pokud jsou naše děti nemocné, bojí se, či se prostě jen chtějí přitulit, bez obav si je vezmeme k sobě do postele, obejmeme je a nemusíme se obávat, že nás udá nějaký pozorný soused.

6. Máme-li zahradu, naše malé předškolní děti zde mohou bez problémů pobíhat nahé, což se jím zpravidla líbí. Pokud nejsme divní a nedáme to na web, můžeme je tak i vyfotit či natočit na kameru, abychom to mnohem později mohli pustit coby kulturní vložku na svatbě našeho kdysi tak roztomilého potomka.

7. Hranice toho, co dítě smí a nesmí, o čem může či nemůže rozhodovat, posouváme postupně podle věku dítěte. U těch malých je to nutné, neboť jím tím dáváme najevo, že svět má řád a řídí se podle nějakých pravidel. Větší děti si hranice posunou samy a ty největší nám je prostě hodí na hlavu, aby se podle nich nakonec začaly řídit, až budou dospělé.  Ať už jsou však tato pravidla jakákoli, určujeme si je sami, nikoli z nařízení nějakého úřadu.

8. Chápeme, že dítě potřebuje především svého biologického rodiče a že nejhorší rodič je ten, který chybí. Proto se snažíme umožnit dítěti být se svým rodičem a to i v relativně extrémních podmínkách, jako třeba ve vězení či ve velmi chudém prostředí. Sebelepší zlatá klec pěstounů či ústavu nevyváží vlastního rodiče.

9. Bez zbytečné hysterie se snažíme vytvořit dětem bezpečné prostředí. Před školami v určitých hodinách chrání děti policie tím, že řídí dopravu, z hřišť postupně mizí životu nebezpečné kolotoče a prolézačky a jsou nahrazovány bezpečnějšími. Každoročně přibývá v Čechách míst, kam se dá s dětmi vyrazit a zažít pěkný den či víkend.

10. Poslední bod doplnila má sedmiletá dcera: „Je hezké tu být dítětem, protože nás (děti) mají lidé rádi, máme hezkou školu a není tu válka.“ K tomu není co dodat.