Úterý 9. prosince byl docela normální den v novodobé historii českých médií. V Babišově MF DNES vyšel rozhovor s Andrejem Babišem a v Babišových Lidových novinách vyšel ministru Babišovi článek. Ve všech zpravodajských relacích byl přítomen Andrej Babiš a vše působilo pozitivně. Agendu zpravodajských médií v zemi vesměs určuje jeden člověk.
Mezi zpravodajskou agendu ministra financí, chemického, zemědělského a mediálního magnáta Andreje Babiše patřilo v posledních dnech zvyšování platů politiků, kde stojí důsledně na pozicích lidu. Pak je to mrhání peněz ve zdravotnictví, kde stojí zjevně na straně vlastních firem. Dále je to výbuch ve Vrběticích, kde stojí důsledně na straně drobných lidí v malých obcích.
Mezi komunikační agendu ministra financí Andreje Babiše naopak vůbec nepatří zhoršení ukazatelů vývoje státního rozpočtu a špatný výběr daní. A média to respektují a ministra financí těmito tématy neobtěžují. A kdo by na to přesto upozornil, tak je třeba mu vlepit pohlavek s tím, že je nejspíš posedlý Andrejem Babišem.
Musíme mlčet?
Kdysi, a není tomu tak dlouho, jsme žili v poměrech, kde si nebylo možné něco tak absurdního ani představit. Kdybyste tuto situaci, kdy ministr financí vlastní média a určuje mediální agendu, nadnesli na redakčních poradách, tak by se všichni unisono usnesli na tom, že jde o něco naprosto nepřijatelného a nesmyslného. Jenže nyní je to realita. A je to realita tak reálná, že téměř nikdo nemá chuť o tom mluvit. Téměř nikdo se nad tím veřejně nepozastaví. Všichni víme, že je to lumpárna, ale musíme jako oslové mlčet.
Musíme ale opravdu mlčet?
Je pravda, že dnes nepatří k dobrému tónu kritizovat ministra financí. Kdo si vezme do hlavy, že ten „dobrý tón“ naruší nějakou zlomyslnou disharmonií, dostane téměř jistě odněkud vynadáno. Současná „česká tisková konvence“ totiž zakazuje disharmonii, protože by to rušilo klid na práci.
Během oslav znovunabyté svobody daly tisíce demonstrantů jasně najevo českému prezidentovi, že skandálním způsobem poškozuje zájmy našeho státu a také důstojnost úřadu. Byl to správně zvolený způsob oslavy. Nešlo o žádnou nesmyslně líbivou a oficiální notu, ale o praktický čin na obranu hodnot a orientace polistopadového státu. Ale jedna věc celé této aktivní oslavné obraně chyběla. Bohužel ta nejdůležitější. Obrana svobody slova.
Veřejnost neprotestuje proti zhoubnému vlivu Andreje Babiše na informační kanály. Přitom dosud ještě nikdy v naší zemi nebyla žádná osoba mocnější, než je on, jestliže pomineme vypjatá období totalitních režimů, kdy ovšem zdrojem moci byl cizí stát. A žádná jednotlivá osoba dosud tak zásadním způsobem neovlivnila celkovou úroveň, a hlavně obsahovou skladbu zpravodajských médií.
Jestliže tu stále po formální stránce platí pravidla demokratického režimu a jestli tu stále máme Listinu základních práv a svobod, tak je třeba právě tuto individuální, velice autoritativní moc, která jen z menší části má oporu v naší ústavě, neustále podrobovat zevrubné kontrole a zpochybnění.
Jsme na rozcestí
Česká republika se ocitla na rozcestí. Nikoli poprvé od Listopadu. Ale to, co se děje nyní s českou svobodou, je nesmírně vážné a zřejmě mnohem závažnější než kdykoli dříve. Vážnost přitom spočívá v tom, že hrozba je dobře maskovaná a utajená. Babišova moc v médiích je velmi podobná ruské invazi na Ukrajinu. Oficiálně se vlastně nekoná. Každý, kdo potřebuje mít svůj klid na práci, se tváří, že slovo invaze je nepřiměřené, hysterické, katastrofické a příliš negativistické. Babišovi novináři jsou přece nezávislí stejně jako Putinovi vojáci na dovolené. A jakoby náhodou tu svoji dovolenou roli hrají ve prospěch svého cara. A když provedou nějakou nezávislou akci, kupříkladu jakousi přípustnou formu mírné kritiky v mezích možností, tak je to jen další důkaz o carově dobrotě.
A proto nechme mluvit samotného cara. Když ve sněmovně položili opoziční poslanci Andreji Babišovi otázku na zhoršující se trendy ve vývoji státního rozpočtu, tak odpověděl podle oficiálního stenografického zápisu takto:
"Takže já říkám: My určitě rozpočet nezhoršujeme, naopak držíme ten trend, kdy jsme spustili tu spotřebu. Já jsem nikdy neřekl, že bude rozpočet 2017 na nule. Já jsem řekl, že bych si to přál. Ono to jsou vždycky ty mediální... A to závisí samozřejmě na tom, jestli se nám povedou ty karusely (výbuch smíchu napravo). Nevím, co je na tom směšné tedy.“
V médiích se ale žádný výbuch smíchu nekoná. Novináři se naučili dělat, že realita není reálná. Nechat si vzít svobodu od někoho tak komického totiž není vůbec legrace.
