V souvislosti s odhalením busty prezidenta Václava Havla v americkém Kongresu se znovu objevily staré hlasy, které zpochybňují Havlův morální profil. Velmi často se s ním spojuje pojem "humanitární bombardování". Protože se to strašidlo objevuje mnoho let, je dobré si dát práci s tím, co Havel tehdy skutečně řekl.
Václav Havel poskytl v roce 1999 před svou cestou do USA agentuře Reuters rozhovor, kde řekl: "Domnívám se, že během zásahu NATO v Kosovu existuje jeden činitel, o kterém nikdo nemůže pochybovat: nálety, bomby, nejsou vyvolány hmotným zájmem. Jejich povaha je výlučně humanitární: to, co je zde ve hře, jsou principy, lidská práva, jimž je dána taková priorita, která překračuje i státní suverenitu. A to poskytuje útoku na Jugoslávskou federaci legitimitu i bez mandátu Spojených národů. Ale na základě své osobní zkušenosti jsem stejně silně přesvědčen, že jen čas dovolí objektivně zhodnotit to, co se děje v těchto dnech v Jugoslávii a dopad na NATO.
Později označil pojem "humanitární bombardování" za obskurní a říkal, že ho nikdy ani nevymyslel, ani nepoužil, "a použít nemohl, neboť mám - troufám si tvrdit - vkus". Souvislost toho, co Havel řekl, je celkem jasná.
Tehdy šlo o to, zastavit diktátora Miloševiče, aby nemohl ubližovat lidem z Kosova. Samozřejmě, vždycky lze vést legitimní debatu o tom, nakolik fungují sankce nebo letecké údery, nakolik vzít v úvahu civilní oběti. Každá válka je krutá. Každá si vyžaduje nevinné oběti. Snem politiků odjakživa je, že by se válka dala nést pouze pomocí leteckých úderů. Žádní vlastní mrtví vojáci. Byla by to válka poměrně fotogenická, která by nemusela narazit na velký odpor vlastních obyvatel. Zda je taková válka technicky možná, se vede spor od té doby, co existuje vojenské letectvo.
Když morduje Putin, tak se to smí
Miloševiče a jeho režim se nakonec podařilo srazit na kolena. Kdyby Západ nic nepodnikl, řeklo by se, že je pokrytecký a že o lidských právech pouze mluví. Když něco podnikl, tak řekli, že tím pouze hájí své vlastní zájmy, nejspíš ekonomické. Dějiny jsou prostě takové, že nevolíme mezi dobrými a špatnými možnostmi, ale vždycky mezi špatným a ještě horším. Pokud se někdo Václava Havla pokouší představit jako člověka, který má zvláštní zálibu v bombardování civilistů, svědčí to spíš o pohnutém stavu jeho vlastní mysli. Celkem nepřekvapí, že k Havlovým kritikům patřili tehdy i dnes především lidé, kteří rádi hovoří o poslání všeho Slovanstva a morální zkáze Západu. Zajímavé je, že když někoho mordoval Slovan Miloševič nebo Slovan Putin, bylo to každému jedno.
Havel v onom rozhovoru ostatně sám říká, že všechno můžeme objektivně zhodnotit až s odstupem času. Každého lidského života je škoda. Jak věděli i staří čínští mudrci, vítěz má plakat, protože musel pobít tolik lidí.
Jen je půvabné, že Havla kritizují lidé, kteří litují toho, že Jakeš a jeho kumpáni tu listopad 1989 neutopili v krvi. To bude zřejmě ten pravý socialistický humanismus.
