Sprosťák na Hradě překvapuje každou chvíli. Má nápady, jak zaujmout, a chrlí je v tak rychlém sledu, že už se nejedná přímo o překvapování, nýbrž o chumel, kde nové překrývá staré.
Co je u sprosťáka nového, skoro tedy nelze říct. Vy to napíšete, a než se to vytiskne, sprosťák už je zas o kus dál. Vztek mudrlantů jej baví a inspiruje. Začal při zdi s idioty, hnojem a negativní deklinací, dnes už sahá po hvězdných slovech, jako jsou .unda a .urák. A lid jej obdivuje.
Za celou éru republiky, jejíž 25. výročí se nyní slaví, nepřišel sprosťák s žádným reálným projektem, kromě snad jen nereálného průplavu, dokonce nehnul prstem ani jako předseda vlády. Vždy nechal vše nějak běžet. Počítal s tím, že když nebude nic dělat, nic nezkazí a nikdo proti němu nebude nic mít. Pasoval se na vojevůdce chatrčí v boji proti palácům, ale ani ten boj nepraktikoval jinak než verbálně. Však o nic nejde, což zaujme vždy. Dnes rozmetává, sám kavárenský host, pražskou kavárnu ve jménu venkovského výčepu.
V kavárně se mu neplodně pošklebují a poukazují na jeho lži, omyly a neznalosti, které ovšem sprosťákovo postavení ve výčepu upevňují. Stal se vůdcem těch dole, jimiž pohrdá, což se ale těm dole také líbí. Vymetá kdejaký politický suterén, protože tam jej chválí a jeho výkladům přitakají. Politické ideologie jsou mu jedno, levá jako pravá, čert to vzal, jeho ideologií je on. Opírá se o poučku, že slib, že dám zavřít sto tisíc tunelářů, je mnohem účinnější než dva skutečně odsouzení. Zná své voliče dokonale. Mrskne do prostoru každou razantní lež, jeho voliči ji lapnou v letu. Není jich deset miliónů, ale je jich dost. Říká rád, že je vůdcem plebejců v boji proti patricijům. A nikdy se nevzdá bůčků a jitrnic, i kdyby mu to mělo ucpat všechny cévy.
