Jen těsně, ale přesto. Francouzský premiér Manuel Valls ustál tento týden i druhé hlasování o důvěře v parlamentu. Jenže vláda i prezident země mají malou většina, nízkou popularitu a zažívají volný politický pád. Blíže se snad konec V. Republiky?
Rád by připomínal toreadora v otevřené líté aréně. A ví proč. Stačí vyslovit jeho celé jméno. Přímí předkové, a on sám rovněž tak, mají ve svých žilách katalánskou krev. Francie, jež se tak ráda nazývá „terre d´asil“, má nyní na čele muže, jehož celé jméno zní: Manuel Carlos Valls Galfetti. Narodil se v Barceloně, a Francouzem se stal až ve svých dvaceti letech.
Toto úterý stanul již podruhé před Národním shromážděním, aby požádal znovu o důvěru pro svůj kabinet. Toto cvičení, nejen v rétorických kvalitách, ale i ve schopnosti živě a přitažlivě argumentovat, Manuell Valls neošidil. Mluvil celých 51 minut. A byť jeho projev jistě nepatřil k těm, jež vejdou do dějin jako výrazné, rozhodně v zásadě nic nezkazil.
Ale...
Podobně jako prezident François Hollande, i on připomínal mnohem více tonoucího, jenž vysílá své poslední vzkazy, a nemá se už téměř chytit ani toho stébla. Má ale po ruce stále francouzský stát. Ne, jsou tu ještě jeho věrní: bylo jich 269, kteří vládu podpořili, proti 244, celkem 53 se ovšem volby neúčastnilo, čímž podryli sami faktickou důvěru kabinetu, jemuž se říká Valls II.
Přitom počet jeho vzpurných socialistů narůstá s tím, jak klesá podpora vlády, premiéra a prezidenta. Všechny tyto tři instituce jsou dnes na hranici viditelnosti.
Podívejme se blíže na to, co premiér vlastně řekl. Oproti svému prvnímu projevu o „obecné politice“, pokusil se tentokrát Valls vyhnout všem možným citacím klasiků – za všechny zejména Blaise Pascala – a odhodil rovněž snahy zařadit se do fronty svých velectěných předchůdců.
Achtung, Angela!
První závažný vzkaz ve Vallsově projevu patřil německé kancléřce Angele Merkelové. Jistě tím chtěl premiér naznačit, že ani on, stejně jako odstoupivší bývalý ministr ekonomie Arnaud Montebourg, si nenechá nic diktovat z Německa, i když to řekl o poznání méně ostře a elegantněji.
„Náš vzkaz musí být slyšet,“ zdůraznil, a pokud by byl ještě někdo nahluchlý, dodal: „Německo musí dostát své zodpovědnosti.“ Překlad: Dostát svému slibu spolupracovat s Francií. Přitom pouze Francouzi, a jim tento vzkaz byl především určen, mají často pocit, že nejsou slyšet. Valls proto pedagogicky pokračoval: „Měli bychom mít v paměti jedno slovo: Investice.“ Lékem na příliv investic, jež se území galského kohouta nedostává, by mělo být - levnější euro.
Viditelná ruka trhu
Pobavení, ale i úžas vzbudila Vallsova slova, adresovaná levici levice uvnitř Socialistické strany. Premiér zopakoval i v parlamentu svou snahu ubránit se škrcení hospodářství škrty. „Ochraňujeme ty nejohroženější, ty nejobyčejnější. Ochraňujeme náš sociální model!“ Proti těm, kteří mu vytýkají jeho sociální liberalismus (což se je ve Francii v některých kruzích rovná téměř nadávce), otočil se Valls jako na obrtlíku, a ocitoval z Adama Smithe, jenž psal o „neviditelné ruce trhu“. „Já věřím ve viditelnou ruku státu,“ oznámil.
V ekonomickém deníku Les Echos to den poté vyvolalo úvahu, že se Valls definitivně zřekl snahy „reformovat levici“. „Manuel Valls není možná ani tak sociální liberál, jak to vypadalo, ale ani sociální demokrat. Jak ho vlastně označit? Možná, že jde zkrátka o etatického reformistu,“ napsal deník.
Sociální model Francie
Tím, čím se Francie pyšnila rovněž, byl a stále zůstává její „sociální model“. Část zaměstnavatelů, sdružených v organizaci Medef, usiluje o redukci, někteří dokonce o zrušení 35hodinového pracovního týdne, aby mohli stimulovat vznik pracovních míst.
„Náš sociální model se nepřežil, není překonaný,“ ohlásil ale premiér. Na konci srpna byl ale Valls k vidění na dnech Medef, kde ohlásil svou „lásku k podnikům“. Tentokrát uvedl, že „pomoci našim podnikům, to není otázka ideologické volby, je to strategický volba“, neboť je nutné být na „úrovni zodpovědností“.
Tenhle podivný jazyk je třeba rozklíčovat, jako snahu nastartovat cestu k reformám, o níž se již rok pouze diskutuje. Jednou ze státních reforem, je i snaha vlády redukovat počet regionů, což se dotýká přímo některých zástupců radikální levice, jež hrozila nedávno dokonce odchodem z vlády.Bylo by těch odchodů nějak hodně. Premiér proto promluvil v duchu „diferenciace“ mezi vesnickými a městskými teritorii. „V některých departamentech – zvláště rurálních – kde počet komunit nepřesahuje kritický počet, rada departmentu bude zachována – s upřesněnými pravomocemi.“
Demise prezidenta aneb instituce v ohrožení?
Část pravicové opozice se nechala v posledních dnech pak slyšet s požadavkem (vyjadřovaným s různou mírou intenzity) po demisi prezidenta – dáno jeho extrémně nízkou popularitou na úrovni katastrofálních 13 procent. „Říkám zde se vší vážností, požadovat rozpuštění Národního shromáždění, vyzývat k demisi šéfa státu, to znamená ohrozit naše instituce. A tím oslabit Francii,“ pohrozil ale premiér.
Demise šéfa státu, slovy Vallse, tu ale již v dějinách francouzské V. Republiky nastala. Stalo se tak v roce 1969, kdy Charles de Gaulle spojil se zůstáním v úřadu svou reformu decentralizace. Stalo se tak po bouřlivých dnech předchozího roku, a bylo tomu tak po čtyřech letech od roku 1965, kdy byl opět zvolen.
Příklady tu tedy jsou, a politická odvaha, tolik potřebná pro každého politika, jako kdyby dnes socialistům chyběla. Riziko, že podobně jako v evropských volbách, by mohla být vítězem těchto voleb populistická Národní fronta Marine Le Penové je ovšem takovým strašákem, že se jí bojí na levici téměř každý.
Le Penová před několika dny připustila, že je připravena stát se premiérkou. Za těmito slovy, spíše fanfarónskými, než odpovídající realitě, je ale především snaha připravit si svaly na nejsledovanější politické utkání v zemi: Volby prezidentské, jež se mají regulérně konat v roce 2017.
A Valérie na závěr
Aby tomu nebylo málo, po týdnu mediálního šílenství kolem knihy Valérie Trierweilerové (bývalé partnerky Hollanda): Merci pour ce moment (Prozatím děkuji), jež se dosud prodalo na 150 000 výtisků, premiér Valls v náznaku odsoudil „poslední týdny nehorázností a narcismu“, jež otřásly celou Francií.
K tomu centrista François Bayrou, předseda Demokratického hnutí tvrdí, že země se ocitla v Bermudském trojúhelníku: Mezi levicí, pravicí a extrémní pravicí a nikdo neví jak z toho ven.
