Čeští vojáci, kteří padli v Afghánistánu

Čeští vojáci, kteří padli v Afghánistánu Zdroj: ČTK

JIŘÍ X. DOLEŽAL: Ještě k našim mrtvým hrdinům z Afghánistánu

Můj text o padlých českých vojácích v Afghánistánu vyvolal takovou spoustu reakcí a dotazů, že se k němu musím vrátit a zdůraznit, že ti muži, co zahynuli v uniformách Armády České republiky, zasluhují hlubokou úctu.

Šel jsem z Colours přes Stodolní noční Ostravou, a najednou se vedle mne v tiché a liduprázdné uličce objevilo pomalu jedoucí policejní auto. Chvíli jelo vedle mne, pak se sesunulo okénko. „Pan Doležal?“ „Ano,“ odpověděl jsem sebevědomě, protože jsem u sebe neměl ani papírky, natožpak hulení. Auto zastavilo a vyhrnuli se tři obrovští policisté v taktických vestách, mezi kterými jsem si připadal jako trpaslík.

„Tak to asi dostanu přes hubu...,“ napadlo mne. Načež jeden z nich povídá: „Chtěli jsme vám poděkovat za váš článek o mrtvých českých vojácích v Afghánistánu! Nečekal bych, že zrovna vy napíšete takový text.“ Udělalo mi to strašnou radost, protože pánové věděli, že jsem „ten feťák“, a přesto je můj text tak oslovil, že mi to přišli říct. A když vás ocení „druhá strana“, je to vždy dvojnásobné ocenění — takže jim tímto děkuji.

Pak jsem z Ostravy přijel domů. Trochu zkouřenej jsem vlezl do metra, přidal se ke mně muž a povídal a povídal. Znal mě z Reflexu a chtěl mi vysvětlit, jak je to všechno na h**no. „A ty naši mrtví vojáci? To byli žoldáci!“ Mohl jsem mu samozřejmě vysvětlovat, že to žádní žoldáci nebyli, ale jak jsem byl zkouřenej, tak jsem zaveršoval: „Někdo je holt žoldák a někdo zas č**ák. Třeba vy!“ Dost koukal.

A pak přišel mail, jenž je tak zajímavý, že jsem se rozhodl na otázky v něm položené reagovat veřejně: „Píšete o pěti českých vojácích, kteří padli v Afghánistánu, jako o hrdinech. Bojují v Afghánistánu za Prahu. Brání ideje křesťanství proti islámskému extremismu. Nejde s Vámi než souhlasit. Historie je více než výmluvná a s pravidelností se opakuje. Ale jedno mně vadí. Hrdina je pro mě ten, který položí život za ideály. A nemusí to být nutně ve válce. Například opomíjený Pavel Wonka je pro mě hrdina. Možná pro některé nesmyslně bojující a zbytečně ztracený život. Ale bojoval za ideu.

Bohužel neznám ani jednoho vojáka bojujícího v zahraničí v zájmu, zužme to - v zájmu křesťanského spravedlivého světa proti islámskému terorismu. Měl jsem možnost se osobně setkat se třiceti vojáky zahraničních misí a všichni mi přiznali, že jediné, proč toto dobrodružství podstupují, jsou peníze, které by v republice nikdy nevydělali. Pár jich šlo do bojů kvůli dobrodružství. Ale ani jeden nešel z přesvědčení, že je třeba zastavit hrozbu, o které píšete. Možná jsem se setkal s těmi nepravými a většina je jich jiná. Vlastenci, Evropané, křesťané a vojáci bojující za ideje. Mimochodem ani jeden z těch třiceti nebyl věřící. Ale o to v první řadě nejde. Víru mohu nosit v sobě a nemusím chodit do kostela nebo v jejich případě ke kaplanovi. Možná jde o náš na dálku první osobní problém, který pociťuji, i když se osobně neznáme. Já Vás ale znám skrze Vaše články. A opravdu jste mě svým postojem překvapil. Jindy jdete do hloubky problému. A to mně na Vašem příspěvku o hrdinech chybí. Miroslav Jindra

Milý pane Jindro! Díky za mail, rád poskytnu dovysvětlení. Vícestupňové. Jednak — ne všichni hrdinové musí být mrtví, smrt to hrdinství jen posvětí krvavým razítkem. Hrdinové jsou v mých očích všichni, kteří v zájmu národa — státu — lidí — ve své práci nasazují krk. Vojáci, policisté, hasiči, důlní záchranáři, všichni tihle lidé v sobě mají otisk hrdinství. Nasazovat krk je totiž o krk.

Nyní motivace. Všichni mí známí vojáci, kteří mi říkali, proč na mise jezdí, mi říkali totéž co Vám. Mluvili o penězích a dobrodružství. Chlapi neradi mluví o emocích. Skutečnost je však taková, že kdyby šlo jen o prachy, tak by nebyli v české armádě, ale dělali by kontraktory v západní a střední Africe. Já totiž dva znám. Zatímco chlapi na oficiálních misích mohou dostávat třeba pět nebo vyšší šarže šest či sedm tisíc dolarů měsíčně, tam dostane „kontraktor“ deset až dvanáct tisíc eur.

Kontraktor, rozuměj žoldnéř — a užívám to slovo bez jakéhokoliv odsudku. Ti lidé — kontraktoři — doprovázejí jako vojenská jednotka transporty zlata či zbraní, drží pro vládu nějaké okrajové území nebo fungují jako vojenská ochranka místních bohatých obchodníků s diamanty nebo jako ochranka nějakého evropského obchodníka či důležité delegace sponzorů z Unie, jež potřebuje vyšší zabezpečení, než jsou třeba taková Sierra Leone nebo Pobřeží slonoviny schopny z vlastních zdrojů zajistit. Takže naši vojáci v Afghánistánu sice tvrdí, že tam jsou jenom pro prachy. Ale úplně stejnou práci jako v Afghánistánu — boj — by mohli dělat v Africe za dvojnásobek, a navíc, jak je v Africe normální, by při tom mohli chlastat a hulit hašiš.

Ale i kdyby v Afghánistánu byli nějací vojáci, již jsou tam opravdu jen kvůli penězům a dobrodružství, tak jsou to pořád v mých očích hrdinové. Nejen ti mrtví, zcela stejného hrdinství se dopouštějí i ti, kteří zatím měli kliku. Protože — celkem bez ohledu na motivaci — oni jsou na té válečné linii střetu civilizace s barbary, bojují s nimi a ty barbary udržují u nich doma. Za tu cenu, že jich občas mameluci pár zabijí. Takže to jsou hrdinové — protože bojují v Afghánistánu za to, aby muslimští teroristé nepřenesli válčiště proti naší civilizaci do Evropy. Bojují prostě za nás — za Vás, za mne, za paní z pekařství, kde nakupuju, a dokonce i za ty, kteří na ně plivou. Protože kdyby nebyli ti muži v českých uniformách, jež zabil v Afghánistánu sebevražedný útočník, budou se brzy islamističtí teroristé odpalovat ne v Afghánistánu, ale v Česku.