Víte, co to je Orobpa? Je to území, jehož součástí by mělo být například Rakousko, Chorvatsko, Řecko, Bulharsko, Rumunsko, Maďarsko i dnes Ruskem anektovaný Krym. Orobpa má být jednou ze součástí muslimského chalífátu, jak si ho představují radikální islamisté, kteří ovládli část Sýrie a Iráku. Je to marketingový tah na zastrašení protivníků? Nebo bláznivý sen? Možná obojí. Problémem naší civilizace je, že fanatici jsou odhodláni za svůj sen bojovat. My nikoli.
Přestože mnoha Evropanům přijde kreslení podobných map (území, jež chtějí islámští extremisté ovládnout, zahrnuje také větší půlku Afriky, celý Blízký a Střední východ, Indii, Střední Asii i Kavkaz) jako „muslimská sci- fi“, realita posledních dvou desetiletí je poněkud jiná.
Ten nejradikálnější islám, který se neštítí usekávat svým nepřátelům hlavy, který nenávidí Západ, Židy a demokracii, je na neustálém vzestupu. Všude po světě, Evropa není žádnou výjimkou. Pokusil se už zcela ovládnout některé státy (v Afghánistánu se chopilo moci hnutí Tálibán, ale přerušila to v roce 2001 americká invaze, jenže po odchodu vojáků USA se zde o to radikálové pokusí znovu), v jiných vyhlásil o víkendu Islámský stát (lze používat i název chalífát), na dalších územích je jeho vliv tak velký, že je jen otázkou času, kdy se budou muset bezvěrci a zastánci alespoň omezené demokracie pakovat úplně (Saúdská Arábie, Pákistán, Jemen, Somálsko i další africké subsaharské země).
Přitom možnosti, jak islamistům zabránit v jejich rozpínavosti, jsou nesmírně omezené. Alespoň na území, kde mají muslimové jasnou většinu. Ostatně oznámení o vyhlášení chalífátu bylo před několika dny označeno jako nejvýznamnější událost mezinárodního džihádismu od teroristických útoků na Ameriku z 11. září 2001.
Islámská svatá válka už není fikcí, jež se odehrává kdesi daleko od nás, ale dostává se na hranice naší civilizace, je už dokonce přímo na hranici Severoatlantické aliance (v Turecku).
Evropa je však pořád zahloubaná do sebe, Amerika také řeší stále více jen Ameriku. Ani válkami už tuto situaci vyřešit nelze. Bez podpory domácích elit a místního obyvatelstva je jakýkoli další vojenský zásah předurčen k neúspěchu (situace v Iráku a Afghánistánu to jasně dokazuje).
Navíc přes všechny prognózy a předpoklady se nepodařilo v muslimské části světa rozšířit zóny demokracie a bezpečnosti. Opak je pravdou. Části Afriky a Asie (celý Blízký a Střední východ) jsou zasažené vážnou epidemií nenávisti vůči všemu západnímu. Představa euroatlantického pojetí demokracie je dokonce i pro vlivné islámské učence nepřijatelná (například pokud jde o práva žen, sexuálních či náboženských menšin). Dnes je nepředstavitelné, že se někdy před třiceti čtyřiceti lety procházely některé ženy v jordánském Ammánu, pákistánském Karáčí či afghánském Kábulu v kratších sukních. A to je nemusel zakázat žádný Tálibán či dnešní úchylové z Iráku.
Tlak na islamizaci mnoha států je trvalý ze všech stran, nejenom ze strany radikálů. Muslimové se už zcela emancipovali, bohužel jejich představa fungování společnosti je naprosto odlišná od té naší. Jenže Evropa k tomu pořád cudně mlčí a skrývá se za multikulturalismus či politickou korektnost. Problémem je, že islamisté tyto pojmy neznají a ani nechtějí znát.
Můžeme se dnes smát mapám, na nichž si islamisté kreslí chalífát ve čtvrtině světa. Jenže před lety jsme také slyšeli, že některé teroristické skupiny jsou jen malé nevýznamné organizace, které nebudou mít na chod světa nakonec žádný vliv.
Omyl. Chalífát se blíží k evropským hranicím. Mezitím česká vláda zrušila některé poplatky ve zdravotnictví a v Evropském parlamentu se formují nové orgány, jež nám řeknou, kam máme zahnout, jak splachovat, co pít a co nejíst. Hrdlořezové z vyhlášeného Islámského státu si tak dál mohou v klidu rozšiřovat mapy, na kterých je už část Evropy začerněna.
Zajímá to ale vůbec někoho?
