Změny v Černínském paláci (sídle naší diplomacie), ale i na české politické scéně, vygenerovaly poměrně rychle jednu výraznou negativní změnu v celém polistopadovém vývoji: Tradiční národní zájem, obhajoba lidských práv ve světě, vzala rychle za své.
V dojemné shodě na ní „pracuje“ vedle komunistů i ČSSD, ale i ministr obrany Martin Stropnický (hnutí ANO). Nepřátelé byli definováni jednoznačně - jsou to především USA, naše vlastní bezpečnostní kotva jménem NATO i všichni, kteří kritizují diktátorské a autoritářské režimy. Také je už jasné, kdo jsou „noví“ partneři – putinovské Rusko, totalitní Čína, podivné arabské a středoasijské diktatury a další režimy, které se ani v nejbujnějším snu nedají označit za demokratické. To, že se vláda a část levice u toho ohánějí mantrou jménem Evropská unie, nehraje podstatnou roli.
Je to změna tak výrazná, že zavádí Českou republiku na cestu, po které nikdy jít nechtěla.
Nositeli nových pořádků jsou zejména ministr zahraničí Lubomír Zaorálek, jeho první náměstek Petr Drulák (zjevně duchovní otec těchto myšlenek), ale i údajní levicoví myslitelé, jako například europoslanec za ČSSD Jan Keller či filozof Václav Bělohradský.
Jak jsme schopni zajít?
Postup jakým se má Česko vydat, shrnul za všechny v sobotním vydání deníku Právo Václav Bělohradský v textu „Lidskoprávní spanilé jízdy“ (str. 7).
Podívejme se na některé jeho nápady, které spíše připomínají dobu studené války a bolševickou rétoriku. Bělohradský operuje především s pojmem „lidskoprávní atlantismus“, který je podle něj v podstatě největším zlem současného světa.
Filozof Bělohradský kromě jiného píše: „Jako princip zahraniční politiky je lidskoprávníatlantismus beznadějně pokrytecký, revoluční smysl pojmu lidská práva zužuje na obranu (euro)amerických zájmů v globální ekonomice. Je nejvyšší čas se s ním rozejít.“
Jaké jiné zájmy, než euroamerické a atlantické, by měla ale Česká republika hájit? Snad ty, které světu servíruje Vladimir Putin? Nebo čínská vláda? To by byla přece cesta potlačování politických oponentů, náboženských menšin, hájení vyhroceného nacionalismu a třeba marginalizace názorů homosexuálů. Skutečně po tom volá česká vláda? To chce?
Bělohradský ve svém fanatismu pokročil v sobotním Právu ještě dál: „Doufejme, že se zahraniční politika nové vlády brzy emancipuje od lidskoprávního atlantismu, této lžiideologie, která chce udělat z dočasného amerického unipolarismu po rozpadu SSSR americký unipolarismus na věčné časy. Je to cesta ke světové katastrofě.“
Cesta do pekel
Pravda je ovšem taková, že právě režimy, které naše levice vzývá, vedly ke světové katastrofě a i dnes přispívají k potlačování svobody, kterou Česku přinesla listopadová revoluce.
Premiér Bohuslav Sobotka k tomu nijak tvrdě nevystupuje, protože se snaží v rámci ČSSD obhájit svoji pozici, která pořád není úplně stabilní. Že těmito kroky posouvá levice naši zemi k bezvýznamnosti, mu nijak nevadí.
Ticho je většinou i v Poslanecké sněmovně, což je stejně vážné a nedůstojné. Národní zájmy země se tak posouvají zcela jinam. K lepšímu ale rozhodně ne.
