JAN JANDOUREK: Ať se papež modlí s Abbásem, i kdyby to nemělo smysl. Prostě má
Papež František se v neděli večer ve vatikánských zahradách spolu s prezidenty Izraele a Palestiny Šimonem Peresem a Mahmúdem Abbásem modlil za mír na Blízkém východu. Papeže a prezidenty provázel pravoslavný patriarcha, konstantinopolský arcibiskup Bartoloměj I.
Zástupci tří náboženství - křesťanství, judaismu a islámu - se modlili za mír v italštině, hebrejštině, arabštině a angličtině. Peres a Abbás se na veřejnosti setkali díky papežově překvapivému pozvání po více než roce. Americké pokusy oživit mírová jednání před měsícem ztroskotaly za vzájemného hořkého obviňování.
Ve Vatikánu však chyběl jeden z klíčových hráčů, izraelský premiér Benjamin Netanjahu. Peres příští měsíc svůj úřad opustí. Netanjahu sice vatikánskou schůzku přímo nekomentoval, nicméně naznačil, že modlitby bezpečnost nenahradí.
„Modlitební setkání nebude zprostředkováním, anebo hledáním východisek. Setkáme se, abychom se modlili, to je vše. A pak každý půjde domů,“ řekl papež po návratu z cesty po Blízkém východu, kterou uskutečnil koncem května. Připustil, že by bylo „bláznovstvím“, aby sám za nynější situace předkládal nějaké mírové nabídky. Modlitba má být spíše ukázkou, že tři vyznání - katolické, judaismus a islám - mají společné kořeny a měla by v zájmu míru spolupracovat.
Pro modlitbu byla vybrána zahrada bez náboženských symbolů, aby se tak vyhovělo požadavkům hlavního izraelského rabína, který židům zakázal vstupovat do cizích chrámů.
Papež už to schytal
Toto setkání vyvolalo samozřejmě mnoho různých ohlasů. Komentátor Lubomír Stejskal k tomu na Neviditelném psu napsal: „V neděli se splnil současnému, a dodejme, že obecně hodně populárnímu papeži velký sen. Během nedávné návštěvy Svaté země pozval do Vatikánu prezidenta Izraele Šimona Perese a předsedu Palestinsko-arabské národní autonomie Mahmúda Abbáse k modlitebnímu setkání… Vatikánská modlitební akce měla s ohledem na vnitropolitický vývoj v Palestinskoarabské autonomii nanejvýš nešťastné načasování. Prezident Peres byl ‚nucen‘ objímat se s předsedou Abbásem (dlužno dodat, že šlo o objetí zdvořilostní v rámci přivítání, jak ilustrují přiložené obrázky) v době, kdy se Abbásův Fatah smířil s teroristickou organizací Hamas, vytvořil s ní společnou vládu a tím totálně zmrazil mírový proces. Představa, že Izrael bude jednat s reprezentací, jejíž součástí je politická síla, která usiluje o jeho likvidaci, snad ani není hodna komentáře. Západ, papež a svým způsobem i Peres, snad k úcty k římskokatolickému pontifikovi, se snaží tuto dimenzi celé záležitosti nevidět, nicméně ona tímto přezíráním ze světa nezmizí. Abbás by víc než posezením ve Vatikánských zahradách pro mír udělal, kdyby se nedal do politického holportu s teroristy. Jak se ale ukázalo, košile je bližší než kabát.“
Papež to už schytal z více stran. Jak ví každý čtenář náboženských serverů, papežové posledních padesáti let jsou neustále z něčeho podezřelí, jednou z fašismu, jindy socialismu, marxismu, modernismu, podpory pedofilie a bludů. Bludů proto, že poslední papežové občas zajdou do synagogy a mešity a netvrdí, že je několik bohů, zatímco především ultrakonzervativní katolíci ví, že každé náboženství má svého boha a nemá se to míchat a je potřeba se pořádně navzájem nenávidět a nic nezkoušet.
To, co udělal papež František je jakýmsi odleskem idealismu 60. let, kdy se lidé ještě domnívali, že svět může být lepší, byť na to zvolili recepty, které vedly k horším koncům, než byly začátky. Idealismus nemá proti brutálním cynikům šanci. Mají prostě moc. František je z Latinské Ameriky, kde se žije a myslí jinak. Z dlouhodobého hlediska mají ale ideály šanci. Před čtvrt stoletím se začala hroutit berlínská zeď. Zdi existují jen do té doby, pokud jsou v lidských hlavách. Jak říká Alenka v Kraji divů: „Jste jen karty.“ A zvedne se velký vítr a všechno je jinak.
Papež je možná idealista, kterého budou nesnášet pravičáci i levičáci a ultrakatolíci, protože nemluví latinsky i ze spaní, ale existuje něco, čemu se říká prorocká řeč. Prorocká řeč není předpovídání budoucnosti, ale odkrývání věcí, jaké by mohly a měly být. I když třeba nikdy nebudou.