Lidé nechodí volit. Ani do europarlamentu ne. Je to pořád kolem dokola ta samá otázka. Pokud někdo nejde volit, je to projevení osobní svobody, nebo občanská nezodpovědnost? Úplně jednoduché, je to obojí.
Nejít volit je právo. Není to jako za časů budování dokonalé socialistické společnosti, kdy se tzv. občan, ve skutečnosti otravný čičmunda a potrava pro kanóny a platič daní musel dostavit a házet papírek do nějaké krabice. Kdyby nepřišel, dostavili by se členové „volební komise“ s přenosnou urnou. Musela být přenosná, protože tolik nevoličů zase nebylo. Jeden můj známý, pan P., si vždycky doma počkal. A když přišly soudružky s urnou, pozval je dál na kafe a řekl jim, že volba znamená, že si člověk může vybrat z více možností, jinak se nejedná o volby, nýbrž o hlasování. Jaká volba, když byla jednotná kandidátka.
Když se mi dnes někdo nelíbí, mám právo nejít volit a nepřijdou soudružky jakéhokoli typu s urničkou. Na urničku času dost, že.
Druhá věc je, že volit se jít má. Důvody jsou dva. Jeden, potřebujeme udržet v chodu systém demokracie. Je třeba být demokrat starého typu. Jako býval Pavel Tigrid a Ivan Medek a Havel.
Kdo nechodí volit, využívá své právo, ale je to – jak bych to tak řekl - alternativně inteligentní člověk. Nestojí to celkem žádný čas. Volební místnosti jsou pár minut od bydliště. Kdo má děti, vezme je cestou do cukrárny na dort. Je to nějaké děsné politické drama?
Kdo nevolí, nemá právo o těch věcech mluvit. Proč? Protože o nich dobrovolně nechtěl rozhodovat.
