Tomáš Halík, kněz a profesor Univerzity Karlovy v Praze, se stal prvním českým nositelem významné Templetonovy ceny. Část peněz, které jsou s touto „Nobelovou cenou za náboženství“ spojeny, Halík věnuje na dialog mezi věřícími a ateisty. Velmi záslužný čin, zdá se, problém však spočívá v tom, jak si Halík dialog představuje.
Sám nás o tom informuje ve svém videu. Ateisty ale zřejmě moc nepotěší.
Co o nich vlastně říká? Rozděluje je zhruba do tří skupin. Na jedné straně jsou ateisté, kteří si prý učinili obrazu Boha, jenž však žádným Bohem není. Prostě a jednoduše, není to Bůh, v nějž by někdo doopravdy věřil. S těmito ateisty Halík dialog příliš vést nechce, protože nejsou než milovníky falešných obrazů a představ. Žádný velký dialog zřejmě nemůžeme čekat ani se zástupci druhého typu ateismu, který je podle Halíka nekonzistentní: Odmítá Boha, aby ho nahradil bohem či bohy (dosaďte si, co chcete) čili něčím falešným a prázdným. Tito ateisté opět nejsou ničím jiným než milovníky falešných představ, navíc ani neumějí myslet konzistentně. Žádný dialog.
Dialog, ale moc vás nechci
Pouze jeden druh ateistů zaslouží náš respekt a porozumění: Jsou to ateisté, kteří jsou nějak zraněni, zlem, bolestí, těžkým životem. Stěžují si, reptají, vzpouzejí se proti Bohu a hle – tím jsou vlastně Bohu bližší než apateisté (těm je všechno fuk), protože i protest vůči Bohu je prý formou komunikace s Bohem. I věřící (Halík zřejmě myslí hlavně křesťany) dobře znají okamžiky, kdy se Bůh před nimi skrývá, je zahalený mlčením, neodpovídá. Prožívají vlastně totéž co ateisté, jen z jiných pohledů, jež se však všechny upírají na oblak zakrývající horu Boží skrytosti. Zranění ateisté nepotřebují rozum, racionální argumenty. Potřebují vědět, že jim věřící rozumějí, že je chápou, že s nimi leccos sdílejí, potřebují obejmout.
Halík si vlastně představuje dialog s ateisty tak, že většinu jich vůbec nebude brát v úvahu a zbytek bude objímat. Jak k tomu přijdou ti nebozí ateisté? Co takoví myslitelé, jako byl Bertrand Russell, Anthony Flew (po většinu života), Daniel C. Dennett, Victor Stenger, Alex Rosenberg, Richard Dawkins, co ty stovky a tisíce vědců, nositelů Nobelových cen, filozofů a kritických myslitelů, kteří prostřednictvím pečlivých analýz ukazují, že ateismus je lepší volba než teismus?
Halík si jednoduše udělal falešného protivníka (říká se mu straw man), jakéhosi obecného ateistu, který se zcela zásadně mýlí ve všech svých analýzách a produkuje jen další formu uctívání pomýlených představ. Toho vítězoslavně svalí do prachu, setřese prach ze svých opánků a jde objímat ten správný typ ateisty, toho, jejž si předem pro dialog vybral.
Kdo vlastně jsou ateisté?
Proč ne. Má na to právo. Je ale zvláštní, že v konečném důsledku si Halík představuje dialog s ateisty tak, že některé nebere vůbec vážně a ostatní chce objímat. Dokud však nepřipustí, že ateisté nejsou žádní milovníci falešných představ o Bohu, ale často velmi inteligentní lidé, a dokud nezačne brát jejich argumenty vážně, nemůže hovořit o skutečném dialogu. Povídání se strašákem (straw man) ani objímání nepředstavují skutečný kritický dialog o tak důležitých otázkách, jakou je existence Boha, pravdivost náboženské zkušenosti či různých náboženských názorů.
Autor pracuje v Ústavu státu a práva Akademie věd České republiky
