Na Krymu můžeme v podání ruských sil sledovat „starou dobrou taktiku“, mnoha agresorů, kterou sám Putin použil už proti Moldavsku nebo Gruzii. A to úspěšně. Existují vůbec možnosti, připojení Krymu k Rusku zabránit, nebo ho alespoň Moskvě znepříjemnit?
Je to prosté, napřed se do nějaké satelitní země nastěhují etničtí Rusové, ideální je, když už tam ruská menšina žije několik generací, poté se tam skrytě dopraví nějací zaměstnanci ruského ministerstva obrany či vnitra. Uvolní se peníze na jejich činnost a už se jen čeká na vhodnou záminku, aby se s pokřikem, že je třeba hájit zájmy spoluobčanů, dala do pohybu intervenční armáda. Nakonec tyto metody známe i z vlastních dějin.
V tomto případě Rusové tvrdí, že jejich postup má za cíl chránit ruskou menšinu na Ukrajině. V nynější ruské intervenci jsou na tom nejhůře samozřejmě ukrajinští a tatarští obyvatelé Krymu. Ale jisti si nemohou být ani lidé žijící na východě Ukrajiny (tedy alespoň ti, kteří netouží být součástí Ruska, nebo Moskvou ovládaného loutkového státu).
Slabost Západu
Pro obyvatele Krymu to už vypadá jako nezvratný osud. Ač je Ukrajina sousední zemí Evropské unie, má Západ jen omezené možnosti situaci ovlivnit. Těžko může použít proti Rusku nějaké silové řešení. Zbývá jen řada diplomatických a ekonomických sankcí.
Těch, které by byly pro Rusko opravdu citelné, ale mezi nimi mnoho není. Zatím se mluví o vyloučení Ruska z G8, což má asi takovou váhu, jako případné vyloučení Česka z dohody o využívání Antarktidy.
O něco silnějším signálem nesouhlasu je českým ministrem zahraničí Zaorálkem navrhované zrušení evropských víz pro ruské občany. Na zavedení bezvízového styku s EU má Rusko pochopitelně velký zájem.
Dalším, tentokrát už citelným – a přitom ještě reálným – krokem, by mohlo být zavedení jakýchsi obstrukcí při dovozu ruského plynu a ropy. Zisky ze zahraničního obchodu s těmito komoditami, zároveň s daní z jejich prodeje, tvoří zhruba polovinu rozpočtových příjmů Ruska.
Samozřejmě, že ještě účinnější by bylo úplné embargo na dovoz ruského plynu do EU, to však podobně, jako taktéž zmiňované omezení práva Rusů nakupovat v Unii nemovitosti, není zatím reálné.
Ruská síla
Proč ale Rusové zaútočili na ukrajinské území právě teď? Je možné, že intervenci na Krym a nepokoje na východě Ukrajiny vyvolalo ruské zklamání z toho, že se Kyjev, který už měli téměř v hrsti, zase vzdálil. Když na podzim tehdejší ukrajinský prezident Janukovyč nepodepsal dohodu o přidružení s Evropskou unií, v Moskvě zavládl dojem, že se podařilo Ukrajinu k Rusku definitivně připoutat. Demonstranti na Majdanu však dokázali tento plán zvrátit, nebo alespoň zkomplikovat. Nastal proto čas na potrestání neposlušných sousedů.
Jaké faktory vůbec k takovému vyhrocení ruské politiky vedou? Tím prvním je růst ruské ekonomiky, v důsledku vývozu ropy a zemního plynu. Část (a to možná nemalá) takto získaných prostředků pomáhá Kremlu financovat agresivní zahraniční politiku.
Druhým je stabilizace ruské moci. Kremlu se podařilo fakticky eliminovat vnitřní opozici, nikdo (včetně drtivé většiny médií) tedy jeho kroky nekritizuje. Zároveň se Moskvě daří omezovat separatisty na Kavkaze, což jí opět umožňuje rozvázat si ruce pro možná dobrodružství v „blízkém zahraničí“.
Třetím „povzbuzovačem sebevědomí ruských elit“ je ústup Západu ze světové scény po válkách v Iráku a Afghánistánu. V Bílém domě sedí asi nejslabší americký prezident za poslední půl století, to vše uvolňuje Rusům prostor. Sebevědomí ruských elit nepochybně také povzbudilo to, jak úspěšně se západnímu tlaku dokázala vzepřít Sýrie.
To se všechno vede v Moskvě k pocitu, že Rusko má prostředky a řádné mezinárodní podmínky potvrdit svou dominanci v bývalém Sovětském svazu. A pokud se ruští představitelé budou domnívat, že tak mohou učinit, na Krymu nebo i na jiném místě, prostě to udělají. Zabírat cizí území, když to jde, jim totiž připadá normální.
