Nový, nevachlerovský Český lev od začátku proklamoval, že hodlá být důstojný a zaměřit se hlavně na filmy. První závazek "přepálil", druhý nedotáhnul. Přesto to nebyl „průser,“ jak se v intelektuálních kruzích stalo módou vykřikovat.
Předávání cen ČFTA sice neobsahovalo prvky, jež by odváděly divákovu pozornost od toho nejdůležitějšího, tedy od cen, jaksi se ovšem pozapomnělo, že onu pozornost je třeba také nějak udržovat. Vypočítávání úspěchů jednotlivých nominátů uspávalo, ponurý hudební doprovod v podání Sdružení hlubokých žesťů zase navozovalo dojem, že přihlížíme pohřbu, nikoli radostné události (veledůstojný dekor Rudolfina nás v tom jenom utvrzoval).
Filmy sice hrály hlavní roli, ale pouze v obecné rovině, již (zdárně) obhospodařoval moderátor Marek Eben („Filmový střihač je jako rodič, který táhne řvoucí dítě z pouti a kategoricky mu opakuje: Už sis hrál dost“). Z kratičkých ukázek se o aktuální české tvorbě nedozvěděl ani ten nejvnímavější a nejvytrvalejší divák zhola nic. Tedy s výjimkou faktu, že existuje cosi jménem Hořící keř a všichni to nekriticky milují - což opusu Agniezsky Hollandové v naší nepřejícné společnosti patrně spíš uškodí než pomůže.
A propos Hořící keř a jeho suverénní tažení: vcelku očekávaně se objevily námitky, že není v pořádku, když filmové ceny opanuje televizní minisérie. Jakkoli i já měla výhrady k „last minute“ převedení seriálu na plátno (HBO původní formát přestříhala na film těsně před uzávěrkou nominací na Oscary), musím se Hořícího keře zastat. Po řemeslné, umělecké ani výpovědní stránce nemá konkurenci a přestože vznikl pod hlavičkou televize, je filmovější než většina jeho konkurentů. Můžeme se přít o detaily (například absence Taušových Klaunů v kategorii kamera zavání v lepším případě ignorantstvím, v horším osobní záští), ale ani ty nijak nezpochybňují právo palachovské symfonie na vavříny.
Co se týče diskuze, která se rozhořela už v průběhu přenosu na ČT1 a řešila, jak zabránit další podobné lví "katastrofě", případně jestli to ten Vachler vlastně nedělal líp: nedělal. Skutečně ne. Za nového Českého lva se totiž aspoň nemusíme stydět.
