V souvislosti s nedávným referendem o omezení přistěhovalectví do Švýcarska se objevila i zásadní obecná otázka: Smíme omezit imigraci? Případně: Můžeme nastavit nějaké přísné limity pro pobyt příslušníků jiných kultur na území naší vlasti?
Švýcaři se za poměrně vysoké účasti (téměř 56 procent) v referendu z 9. února tohoto roku těsnou většinou (50,3%) rozhodli pro omezení imigrace. Přesněji řečeno, výsledek referenda ukládá vládě, aby v horizontu tří let znovu projednala s EU souhlas s volným pohybem obyvatel, případně aby ho zcela zrušila. Někteří výsledek referenda vítají, jiní vyjadřují obavy (často ekonomického rázu), Evropská unie se zlobí.
Nemyslím teď na nestranné vynucování platných zákonů; nikdo nepochybuje o tom, že zákony (mimo jiné) vymezují podmínky soužití lidí v dané společnosti, které nelze beztrestně porušovat (nesmíme zabíjet, krást, unášet, vydírat, mučit, apod.). Jde mi spíš o tření mezi různými morálními a náboženskými zvyklostmi, které nutně vznikají v multikulturní společnosti, často právě v důsledku imigrace. Na území malého státu se setkávají různé kultury, náboženství a zvyklosti, které mohou být v rozporu s tím, jak se na tyto záležitosti díváme my, řekněme starousedlíci. Jak tyto neshodu prakticky řešit?
Kdo je lepší?
Oblíbeným a poměrně rozšířeným postojem je multikulturalismus spojený s morálním relativismem: ať si každý dělá, co chce, pokud neporušuje zákony. Ostatně, kdo jsme my, abychom diktovali ostatním nějakou morálku? Jsme snad lepší, morálně vyspělejší? Copak existují nějaká kritéria správnosti? Morálka je prostě zakořeněná v každé kultuře a ta naše by si neměla osobovat právo hodnotit ostatní kultury. Jediným praktickým postojem je tolerance v mezích platného zákona. Tolerujme je a oni (snad) budou tolerovat nás.
Morální relativismus zní dobře, tolerantně, přátelsky, přívětivě. Jenže je chybný. Zapomeňme na chvilku na dnešní dobu, podívejme se na naši vlastní kulturu v průběhu času. Pokud by byl morální relativismus pravdivý, ztratil by smysl pojem morálního pokroku: jistě, odněkud jsme vyšli a někam jsme doputovali, těžko ale můžeme hodnotit, že jsme dospěli do nějakého lepšího stavu. Společnost je prostě taková, jaká je. Tečka. Dnešní americká společnost není lepší, než za dob otrokářství či rasové segregace, naše společnost není lepší, než v době komunistického útlaku. A morální reformátoři? Jen blouznivci, kteří narušovali poklidný život občanů ve jménu nějakých podivných představ o správnosti a zlořádu.
Morální relativismus je příliš velké sousto, které zaskočí skoro každému. Stejně nestravitelná je i tolerance jako jediný praktický způsob řešení morálních konfliktů. Musíme na to prostě jinak a kupodivu to není nijak obtížné. Naše civilizace si v průběhu dějin vybojovala sama na sobě (a často krvavě) představu, že všichni lidé jsou si rovni ve svých nezcizitelných právech. Nemusíme příliš spekulovat o tom, kde se práva vzala, co přesně znamenají, zda jsou skutečná či je to užitečná fikce, díky níž se všichni máme lépe. Dospěli jsme dokonce tak daleko, že začínáme připouštět (zatím velmi zdráhavě), že nějaká práva mají i jiní tvorové, než my lidé – živočichové, především vyšší obratlovci. Práva nejsou prázdný pojem, hezká idea zdobící papír, ale praktický způsob, jak dobře žít ve společnosti a – ano – jak řešit morální konflikty.
Je to na nás, jak to bude
Jednoduše: Nikdo nemá nárok – daný kulturou, zvyky, náboženstvím – porušovat práva ostatních. Nesmíme mezi sebou dělat rozdíly na základě pohlaví, kultury, jazyka, barvy pleti, vzdělání, společenského postavení či víry. Nesmíme krutě nakládat se zvířaty. Jednoduše nesmíme. Tečka.
Lidská práva jsou nepřekročitelným mantinelem, u nějž se musí zastavit veškerá tolerance. Chcete rituálně a krutě porážet zvířata, protože vám to diktuje vaše náboženství? Nesmíte. Chcete obřezávat malé chlapce či dokonce ženy? Nesmíte. Chcete hlásat, že ženy jsou podřízeny muži? Nesmíte. Chcete vynucovat svou náboženskou víru? Nesmíte. Chcete tvrdit, že nemusíte respektovat naše zákony? Nesmíte. Chcete potírat svobodu slova? Nesmíte. Jednoduše řečeno: chcete popírat lidská práva a rovnost? Nesmíte. Tečka.
Netvrdím, že závěr je jednoznačný: Omezme imigraci. Říkám něco jiného: Máme právo omezit imigraci v tom smyslu, že máme právo – a dokonce povinnost – nastavit její podmínky velmi přísně. Tolerance jiných kultur a náboženství je správná a dobrá věc, ale má své hranice a ty by pro nás pro všechny měly být nepřekročitelné.
Autor pracuje v Ústavu státu a práva Akademie věd České republiky
