Ještě k Janu Palachovi. Máme na to pár dní se k tomu vracet. Taky vůbec nevím, co jednoznačného bych si měl o jeho činu myslet. Ale asi je právě dobře, že to nevím. Byl bych takový komoušský ideolog.
Rozpaky nad Palachem jsou zřejmé. Tomáš Halík vzpomíná na to, jak nesl v noci jeho posmrtnou masku, snad ještě teplou, jak byla sejmuta. Kardinál Beran mluvil ve Vatikánském rozhlase o tom, že jeho čin sice schválit nemůže, protože člověk si nemá sám brát život, ale bylo zřejmé, že chápe ten protest a zoufalství. Beran sám v římském exilu zemřel za pár měsíců. (Byl vězeň v nacistickém koncentráku, komunisté ho po převratu internovali a pak vyhnali.) Teď přispěchali komunisté, hnáni klasickou bolševickou nechutnou drzostí, že vlastně Palach patří jim, protože sympatizoval s reformním komunismem. No jistě, to já bych sympatizoval taky, kdybych neměl jiný výběr. Ze dvou zel se sice nemá vybrat ani jedno, ale když to jinak nejde, vybereme to menší, to bychom se jinak v dějinách nikam nedostali.
Krátce shrnuto, Palachův čin je pro mne a asi mnoho lidí mé generace nepochopitelný. Byly mi čtyři roky, když zemřel. Byl to také rok přistání lidí na Měsíci, to mě zajímalo dalších dvacet let víc. (Byla to psychologická porážka režimu. Jak se tehdy zpívalo, „to čumíte bolševici, kdo vám chodí po Měsíci...“) Dnes se ale už můžeme pokoušet znova rekonstruovat, co udělal. Bude to stejně troufalé jako vmýšlet se do Karla Havlíčka nebo Masaryka, ale co máme dělat.
Pořád si myslím, že je to legitimní výraz zoufalství, protest proti tomu, že si lidé zase nechávají vzít svobodu a nic moc proti tomu nedělají. Faktem je, že proti tankům se toho mnoho nenadělá. Oni vás mocní prostě zastřelí a ještě řeknou, že jste třeba ohrozili obrněný transportér hozeným vajíčkem, protože jistě na něm lpěla salmonela. Já tomuto Palachovu činu nerozumím, pokud jde o formu. Chápal bych, kdyby hodil bombu na nějakého ruského maršála. Rozumím ale tomu, proti čemu jeho protest byl. Proti duchovní smrti, která pak národ postihla na celou jednu generaci. Byla to degenerace. Kdo to nevnímá, je degenerovaný dodnes.
Palach nepatří nikomu, na to je jeho čin příliš tajemný. Patří nám ale společný dost dobrý nápad, že lidé nemají žít jako otroci.
