Hradní kancléř Vratislav Mynář (SPOZ) ještě pořád nemá bezpečnostní prověrku. Žádost o ni dokonce pozastavil. To dost komplikuje jeho normální práci.
Co všechno Mynář nemůže, když nemá bezpečnostní prověrku? Tak například se nemůže účastnit některých jednání, což se týká i zasedání vlády. Tam pak místo něj musí jít někdo z jeho podřízených. Pokud nemá prověrku na stupeň tajné či přísně tajné, nemůže být u projednávání informací od zpravodajských služeb. Nemůže na Bezpečnostní radu státu nebo zasedání Evropské unie či NATO. Na důvěrná jednání tak musí poslat šéfa bezpečnostního odboru Jana Fulíka nebo svého zástupce Petra Mužáka. V režimu utajení jsou i takové věci, jako je program státní návštěvy.
Je poněkud paradoxní, že podřízení s tajnými informacemi pracovat mohou, ale jejich šéf nemůže a tudíž ani není s to jejich práci plně kontrolovat.
Situace se hned tak nezlepší, protože žádost o prověrku dokonce pozastavil. „Lidé z Národního bezpečnostního úřadu i mí právníci mi doporučili, že si ji mám podat, až budu mít všechny papíry komplet a v pořádku,“ tvrdí Mynář.
Proč by měl být Mynář bezpečnostní problém? Možná proto, že v minulosti podnikal s kontroverzními lidmi, třeba opavským podnikatelem Radimem Masným.
Úsvit nové zemanovské demokracie
Celkem je vidět, kam naše nová demokracie dospěla. Kancléř hlavy státU nemá bezpečnostní prověrku a nikomu to nevadí. MF DNES cituje bezpečnostního experta a bývalého šéfa vojenské tajné služby Andora Šándora, podle kterého by v zavedené západní demokracii kancléř prezidenta vůbec nemohl bez prověrky úřadovat. Kromě jiného má Mynář ještě navíc vůči svým předchůdcům pod sebou agendu politického odboru.
Vratislav Mynář je vůbec ve své funkci průkopníkem nových cest zemanovské demokracie. Prezident Zeman mu dovolil kandidovat v předčasných volbách do Sněmovny za Stranu práv občanů - zemanovci (SPOZ), které je bývalým předsedou. Z funkce na Hradě by odešel, až kdyby se dostal do Sněmovny. Pokud se tak stane, problém zmizí.
Aby vysoký státní úředník současně kandidoval ve volbách, to jsme tu ještě neměli. A proč by nemohl? No to je jen taková „idiotská zvyklost“, jak by asi řekl pan prezident, že by státní úředníci měli být nestranní.
Hlavně myslet na kamarády
Na těchto začátcích můžeme sledovat, kam dál bude zemanismus pokračovat. V podstatě půjde o metastázy zemanovského stylu myšlení a chování, jak ho zná roky každý, komu paměť trochu slouží. Co to bude znamenat po stránce zahraničně politické, která Čechy a voliče celkem moc nezajímá, je jasné. Stačí se podívat, na jaké ambasády pan prezident rád chodí.
Jak to bude doma, taky snadno domyslíme. Klientelismus, spoleh na kámoše, dokud jsou ještě kámoši, výběr spolehlivých kádrů, nejlépe nějakých zánovních modelů z normalizačního kontejneru. Pokud mají obchodní styky v Moskvě, je to nejlepší doporučení. Něco kolem paliv a energetiky by se hodilo.
A především zaujmout vůči veškeré kritice pozici mrtvého brouka. Je úplně jedno, co media zjistí, vždyť je to póvl. Novináři si vůči Zemanovi připadají jako ti naivní západní demonstranti z Kunderovy knihy, co došli v Asii k hranici totalitního státu s ampliony, křičeli svá hesla a z druhé strany – ticho. Prostě ticho.
Zeman má dvě osvědčené taktiky jak reagovat na nepříjemné otázky. Ta jedna je sprostá urážka, kterou chce protivníka ochromit, tou druhou je bobřík mlčení, kterým si zacpe pusu vždy, když nemá co říct. Tedy když nechce něco říct.
Musíme si zvykat, protože až metastázy zemanismu pomocí svých dravých buněk, jako je třeba neprověřený Mynář pronikne ještě hlouběji do těla státu, bude tady ticho jak v márnici. A bude klid na práci. Zvláště pro některé.
