Jiří Dienstbier

Jiří Dienstbier Zdroj: Profimedia.cz

Zeman a Dienstbier: Soutěž levicové krásy

Neformální soutěž levicové krásy u nás probíhá v rámci prezidentské kampaně. V režii ji má KSČM, spadla jí do klína tím, že se na ni obrátili s prosbou o podporu pánové Zeman a Dienstbier.

Zeman lobboval diskrétně, ale podařilo se mu získat mj. vlivného europoslance Remka, jenž kdysi proslul tím, že ho Brežněv vystřelil do vesmíru. Za senátora Dienstbiera lobbuje kromě něho samého sám předseda ČSSD Sobotka: zjevně ochromen hrůzou z představy, že by mu na Hradě, a tedy za krkem usedl upír z Vysočiny, který s ním má nevyřízené účty, napsal minulé pondělí předsedovi soutěžní komise Vojtěchu Filipovi dopis, v němž doporučuje levicové vnady svého kandidáta: pan Dienstbier prý „ztělesňuje hodnoty založené na prosazování sociální spravedlnosti, mezilidské solidarity a demokratického právního státu“ a „představuje tu nejspolehlivější záruku, že příští český prezident bude citlivě přihlížet zejména k zájmům středních i neprivilegovaných vrstev, tedy i k zájmům sociálně demokratických a komunistických voličů“. Proto je ho třeba upřednostnit před kandidáty, kteří „v minulosti zabředli do korupčních afér, klientelismu či netransparentního financování politiky“. Kohopak těmi druhými asi myslí?

 

Aby nebylo pochyb, přispěchal v neděli (v rozhovoru pro Právo) na pomoc i sám kandidát. Zeman prý není žádný levicový kandidát, chce uspět se sociálním programem, ale zároveň je propojen s byznysem. Definuje se jako jestřáb ve věci bombardování Íránu, je spojen s opoziční smlouvou. Pan Dienstbier zjevně na základě historických zkušeností vycítil, že na tuto porotu může zabrat jen něco jako denunciace, samozřejmě v tom nejlepším slova smyslu.

 

Vedení komunistů se zachovalo pragmaticky (dalo se to ostatně čekat): pro první kolo prezidentského hlasování doporučí svým voličům, aby podpořili jednoho z obou kandidátů, podle výsledku se pak rozhodne co dál. Je to důležitý signál i pro české voličstvo jako celek: pro komunisty není mezi Zemanem a Dienstbierem žádný rozdíl, zásadně přijatelní jsou oba.

 

A jak je to vlastně s tou levicovostí, která je spojena s oběma kandidáty i s výběrovou komisí v neformální soutěži? Co to vlastně v této společnosti znamená?

 

KSČ se od počátku vyznačovala agresívní populistickou sociální demagogií. To dělal ve dvacátých a třicátých letech minulého století v Evropě kdekdo, i NSDAP. Zároveň fungovala jako servisní organizace komunistického ruského impéria (říkalo si tehdy SSSR), nejprve formou jeho páté kolony v demokratické ČSR, pak jako správní orgán jeho kolonie zvané Československá (socialistická) republika. KSČM je její nástupkyní a k jejím tradicím se s jakýmisi kosmetickými úpravami hlásí.

 

Polistopadová ČSSD byla namíchána z nejrůznějších ingrediencí, přičemž hlavní složkou byli malověrní normalizační komunisté, kteří došli k závěru, že v jejich staré straně jim už pšenice nepokvete. Pokus Vladimíra Špidly o ČSSD s lidskou tváří se bohužel nepovedl. V populistické sociální demagogii se ČSSD od KSČM nijak neliší: jaký je mezi nimi dnes vůbec rozdíl? Proč by měl volič upřednostňovat jednoho „levicového“ kandidáta před druhým? V tom jediném mají komunisté pravdu.


Více textů autora najdete v jeho politickém zápisníku Události na adrese bohumildolezal.cz.