Hodně dotazů do Listů se týká závislostí. Dnes odpovídám hned na dva, jež lze spojit.
Dobrý den, pane profesore, chtěl bych se zeptat, jestli člověk může mít sklon k závislostem jako takovým a přecházet od jedné ke druhé? Můj bratr pil a byl gambler. Z „gamblování“ ho vyléčily dluhy, z pití zdravotní problémy. Ale o to víc začal nakupovat věci zbytné a nepotřebné a zesílil i jeho vztah k víře, což by samo o sobě nemuselo být špatné. Může se člověk z takového kruhu závislostí vůbec dostat?
B. Mráka
Dobrý den, pane profesore, zajímalo by mě, proč léčba závislostí patří do oboru psychiatrie. Myslím si, že ti lidé by dost často potřebovali i psychoterapii. Je v takovém případě vhodná kombinace obojího a nabízí se běžně taková kombinace léčby, nebo o to musí požádat pacient sám?
Ela H.
Z hlediska klinických neurověd lze na závislosti nahlížet jako na tzv. syndrom narušené závislosti na odměně. Můžeme si to představit asi tak, že vinou „kosmetické“ odchylky v genetické výbavě mohou být libostní struktury v mozku, jež zajišťují pocit odměny a zadostiučinění při libých interakcích s okolím, poněkud defektní a jejich normální stimulace nevede ke kýženému pocitu uspokojení.
Nositelé takových změn jsou pak daleko náchylnější k jejich zvýšené stimulaci (alkoholem, sladkostmi, kokainem, cigaretami, gamblerstvím) a k rozvoji závislosti, ať už psychické, nebo i somatické ve smyslu rozvoje tolerance a nebezpečí syndromu z odnětí. Z toho, co píšete, je vidět, že „dluhy“ a „zdravotní problémy“ Vašeho bratra nevyléčily, pouze přesunuly zdroj uspokojení jeho tužby jinam.
Z takového začarovaného kruhu se dostat někdy lze, ale je to obtížné a rozhodně nestačí pouhá substituce drogy něčím jiným (slabší či odlišnou drogou), i když zprvu pomůže. Nutná je navíc psychoterapie a práce s okolím. Problematika závislostí byla součástí psychiatrie zcela přirozeně, neboť jde o duševní odchylku (byť zdaleka ne vždy o nemoc). Ruku v ruce s propracovanějšími režimovými procedurami, léčebnými metodami a sociálními opatřeními se z této části psychiatrie postupně stal prakticky samostatný obor (adiktologie, v Rusku narkologie), jenž je mnohde od psychiatrie už prakticky oddělen.
Nicméně i tam, kde je stále její pevnou součástí, měla by psychoterapie být vždy základním postupem při zvládání závislostí. Z biologických metod to kdysi byly u alkoholové závislosti tzv. blinkačky (averzívní léčba založená na nesnášenlivosti kombinace antabusu s alkoholem, kombinovaná s výchovným působením úklidových prací po pozvracených spolupacientech), později substituce (náhrada) „tvrdých“ opiátů o hodně „měkčími“ (heroinu methadonem) či jejich antagonisty (naltrexonem).
Nyní se objevují látky tlumící bažení (kromě naltrexonu buprenorfin, akamprosat, nalmefen). Ty mají snížit riziko závislosti tím, že sníží potřebu libostní stimulace, o níž je slovo na začátku předchozího odstavce. Psychoterapii a korekci vlastní zkušenosti však v tomto případě sotvakdy něco nahradí a je u nás nedílnou součástí péče o závislé.
