První třetina nechutného experimentu s knírem je za mnou. A musím přiznat, že daň, kterou za svou zdravotně - preventivistickou misi platím, je krutá. Všichni se mi smějí!
Když jsem souhlasil se svou účastí v projektu Movember, vůbec jsem netušil, jak děsivé oběti boj za zdravou prostatu přináší. Minimálně získávám těžký komplex méněcennosti směrem k Marku Vašutovi.
Když se stal symbolem zdravé české národní prostaty on, bylo to v rámci reklamní kampaně na nějaký potravní doplněk, a Marek se na tom finančně zahojil. Já za svůj uvědomělý občanský postoj k prostatě dostanu, jak je ostatně mým dobrým zvykem, hovno. Především - od momentu, kdy se mi knírek vyrýsoval, pociťuju jistý stud ukazovat obličej.
Podobně jako v létě, když mi paní doktorka při přípravě nových zubních můstků vytrhala všechny špatný zuby a já - aby se to zahojilo - trávil srpen ve stavu bezzubém.
Za druhé - knírek mi výrazně zkomplikoval můj vztah, přítelkyně se se mnou nechce líbat. A nechala se slyšet, že kdyby nešlo o prostatu (má pro ně slabost), tak se se mnou kvůli kníru možná i rozejde.
A konečně - je problém se s tou srstí pod nosem čistotně najíst... Takže asi jedniným honorářem za mou iniciativu bude dobrý pocit, že jsem si svou občanskou statečností prokázal, že mám srdce jak kníže Rohan a prostatu jak Marek Vašut.
