... se odehrávají mezi politikou a ekonomikou. Většina obyčejných lidí, ale i politiků a politologů totiž nemá o ekonomice ani páru, a tak se sborně domnívá, že je politika na ekonomice nezávislá, respektive nadřazená, že je to prostě záležitost politické vůle.
To je sice pravda, ale jenom do času, než lid pozná, že už má z nadřazenosti politiky recesi, nezaměstnanost a nedej bože i bídu. Zítřejší návštěva Angely Merkelové v Řecku je krásnou ilustrací nadřazeného německého postoje vůči řecké tragikomedii.
Kancléřka plna oprávněného rozhořčení nejdříve líným a podvodným Řekům naordinovala kruté podmínky za záchranu země v eurozóně (ve skutečnosti šlo o záchranu eura a bankovních pohledávek v řeckých dluhopisech), sesadila dokonce řeckého zvoleného premiéra, když se odvážil požadovat plebiscit. Chtěl chudák získat mandát k naordinovaným škrtům, s nimiž do voleb nešel.
Řekové si nakonec nezvolili vládu neřízeného bankrotu a výstupu z eurozóny, čímž by se naráz zbavili všech dluhů a zachránili si devalvací průmysl i zaměstnanost, a jako chytrá horákyně raději plnili/neplnili podmínky fiskálního diktátu, který je žene do deflace, dlouhodobé recese, emigrace a těžké společenské krize.
Němečtí politici se nad takovou nesolidností rozhořčili ještě více a tvářili se po čtyřech letech (řecké obligace už většinou splaceny), že nakonec Řecko nic nedostane, když podmínky neplní, a eurozónu, ať si klidně opustí (což si také žádá většina německých voličů).
Teď, když už je na spadnutí další část půjčky, jinak hrozí v listopadu bankrot a Řecko slibuje a slibuje, podmínky neplní a neplní, je najednou v Berlíně opět populární a kancléřka riskuje demonstrace v Aténách, aby předvedla svou velkorysost a nabídla nějaké ústupky na zmírnění recese. Co se vlastně přihodilo? Nic.
Řecko se dál hroutí pod knutou zpomaleného interního bankrotu (55 procent mladých nezaměstnaných a bude hůř), bez naděje na úspěch, ale nepředstavitelná hrůza z představy, že by se eurozóna, Unie a svět mohly po bankrotu Řecka rozpadnout, europolitiky stále natolik děsí, že nový Řecký premiér může vydírat.
Nemůže kvůli rozpadu koalice a vlády přece propustit slíbených 150 000 státních zaměstnanců – jen 15 000 příští rok za penzi (75 procent platu!). I tak bude mít příští rok vláda pětiprocentní HDP deficit. Řečtí voliči křičí proti škrtům, ale život bez eura si představit neumějí. Netuší, že jejich martyrium je zbytečné, že jednou sever Evropy platit nebude.
A němečtí voliči budou dál milovat svou kancléřku, která umí být tvrdá, ale i velkorysá, když je třeba, vždyť je nám v euru tak dobře (německý export). Ano, půjčovat peníze nesolventním na nákup německého zboží nějaký čas funguje, ale je to stejné jako prodávat pod výrobní cenou. Nakonec se na tom prodělá. To ale němečtí voliči také ještě nevědí.
