Narodilo se teď v unijní i řecké představě dračí dítě. Netvor, nová hrůzná nestvůra řecké tragédie. Někteří je také nazývají Grexit.
Totální kolaps vlády a společnosti po opuštění eura, což, jak známo, si většina Řeků nepřeje, a tak se teď v hrůze alespoň v průzkumech veřejného mínění před druhými volbami pomalu vrací ke starým zkorumpovaným politikům.
Ve vyostřeném levo/pravém sporu vítězí zatím centristická pravice Nové demokracie. A Evropská centrální banka, bruselská komise i europolitruci přizvukují, strašidlem vyhrožují. Žádné zmírnění podmínek zničující solidarity nebude. Buď škrty a půst, nebo drachmageddon.
I americký prezident Obama se na summitu G8 připojil s dobrou radou: „Nejvyšší čas nastolit růst (ekonomický) a zajistit lidem práci.“
„Výborně, to je ono,“ všichni přizvukují. Tohle potřebujeme. Nad takovou samozřejmou potřebou mlčí snad už jen osamělá německá kancléřka. Snad něco tuší. Babo raď!
I my máme zkušenosti s unijní zaměstnaností strukturálních fondů. Prý padesát tisíc pracovních míst z předražených zakázek, včetně pisatelů formulářů a nákladů na stíhání politiků – z unijních fondů a našich daní dotovaných.
Někdo kdysi spočítal, že každé jedno takové znamená dvě místa ztracená. A dluhy! Ano, proškrtat se k prosperitě nejde a posilovat strukturální korupční fondy také ne. A sdílení dalších dluhů novými společnými eurodluhopisy občané Zaalpí nepřipustí. Babo raď!
Drachmageddon
Kolik takových bankrotů ve vázané tvrdé měně už tu bylo! Chvíli to bolí, ale od toho je tu MMF a snad i solidární Unie, aby nešťastníkům pomohly a hyperinflaci se vyhnuly. A jak známo, devalvace za poměrně krátkou dobu tří až čtyř let, na rozdíl od pomalého bankrotu celé společnosti, hospodářství postaví na nohy. Největší obětí bude ovšem prestiž evropského projektu a politiků, kteří jej navzdory zdravému rozumu stále prosazují. Těžko se s nimi přít, když jsou za to tak dobře placeni.
Pan Jean-Claude Trichet, finančník, si právě za svou věrnost (někteří by řekli špatné vedení za krize) z ECB odnesl půlmiliónovou prémii v eurech a nezdaněnou, jak už to s nomenklaturními platy Unie bývá.
Příklady však táhnou. Úspěšný řecký odchod z eura by inspiroval Španělsko a Portugalsko, kde také bankrotů, sebevražd a zoufalé nezaměstnané mládeže přibývá a emigrací ubývá. Tohle je to monstrum, jež děsí europolitiky. Nikoli zkáza, ale nákaza, která naplno vyjeví evropský budovatelský Absurdistán.
