Jako ombudsman byl Stanislav Křeček části veřejnosti trnem v oku už ve chvíli, kdy byl před dvěma a půl lety teprve kandidátem na tuto funkci. Od té doby si nepolepšil, ba naopak, přičemž korunu všemu nasadil současným vyostřením sporu se svou zástupkyní Monikou Šimůnkovou. Proč Křeček tolik vadí? Protože úřad veřejného ochránce práv odmítá chápat jako aktivismus a protežování vybraných skupin populace.
To, že Křeček v minulých dnech odebral Šimůnkové veškerou agendu, protože mezi nimi panují dlouhodobé názorové neshody, je jen třešničkou na dortu. Nechci to hodnotit, do jejich pracovního vztahu nevidím. A navíc - od nejrůznějších spolků, liberálně progresivistických partiček a s nimi spřízněných neziskovek dostával naloženo dávno před tím. Přeceňovat nelze ani to, že se k jeho činnosti nedávno kriticky vyjádřil Senát – této komoře parlamentu při jejím současném složení stačí ke kritice kohokoliv bohatě jen to, že je dotyčný zadobře s prezidentem Milošem Zemanem. Což Křeček je.
Hlavním (i když možná ne jediným) Křečkovo proviněním je, že bere vážně heslo, jímž se úřad ombudsmana honosí: Pomáháme bez rozdílu. A právě tady je Křečkův primární problém – v sousloví „bez rozdílu“. Tedy nikoliv na jedné straně maximální možná pomoc, vstřícnost a přednostní náklonnost k etnickým, národnostním, sexuálním a jakýmkoliv jiným (leckdy skutečně znevýhodněným) menšinám a na straně druhé programové přehlížení problémů, které může ze soužití s některými příslušníky těchto menšin pramenit pro většinovou populaci. Stejný metr a přístup ke všem. Pomoc tomu, kdo je v právu. Bez rozdílu.
Bohužel, velká část (troufnu si říct většina) tuzemských médií je dlouhodobě přesvědčena, že v právu je vždy ten slabší a ten si také zaslouží ochranu před silnějším. Různé aktivistické skupinky si z této pomýlené teze dokonce udělaly úspěšný byznysplán, který jim dlouhá léta umožňuje dojit peníze z tuzemských i evropských grantů a dotací. Logicky se vždy najde i dost politiků, kteří s takto orientovanými novináři, voliči a tvůrci veřejného mínění vytvoří symbiózu (politici zajistí dotace – aktivisté jim udělají promo – spřátelení novináři zajistí pochvalné články v médiích – voliči odevzdají hlasy).
Křeček do tohoto systému nezapadá. Je v podobné pozici jako kdysi tehdejší starosta Vsetína a pozdější místopředseda vlády Jiří Čunek. Nehraje hru na „menšiny utlačované většinou“. Neváhá říct třeba to, že v konkrétních lokálních poměrech může agresivní uřvaná menšina pořádně zatápět a znepříjemňovat život spořádané většině. Nebo že si za své problémy mnozí lidé mohou sami. "Ve vyloučených lokalitách bydlí hlavně ti, kteří ke vzniku a existenci vyloučených lokalit přispívají, a to rozhodující měrou," říká například.
To se ovšem v Česku ve většině médií neodpouští. Jakmile navíc takový člověk dostane od některých novinářů cejch nežádoucí osoby, nenajde se (až na výjimky) politik, který by se ho veřejně zastal (i kdyby byl v duchu stokrát na jeho straně) a riskoval, že se nenávist obrátí i proti němu.
Proto je teď více méně jedno, co Stanislav Křeček dělá, nebo nedělá. Nálepku veřejného bídáka mu už nikdo neodpáře.
P.S.: Autor tohoto textu je od okamžiku vzniku funkce ombudsmana přesvědčen, že tento úřad je naprosto k ničemu bez ohledu na to, kdo ho zastává.
