„Jestli si už konečně nevezmete neschopenku, budete mít trvalé poškození hlasivek,“ nařídila dr. Raša poté, co mi předepsala třetí várku antibiotik, která nezabírala, neboť jsem už tři týdny úspěšně přecházela laryngofaringitidu v práci. „Tak jo,“ zasípala jsem. Chtěla jsem sice covid, protože s tím můžete být déle doma, ale budu se muset spokojit se třemi dny. Tak hurá na to!
První den jsem vypila tři butyly medu, podívala se na celý Netflix a přečetla internet. Ale to už jsem se začínala nudit. Asi si budu muset objednat další med, napadlo mě. Z Amazonu, jak jinak. No, a když už objednávám ten med, zaujal mě i vysavač. Ne že bych uklízela, ale nekup to s třicetiprocentní slevou. No a osobní váhu jsem potřebovala již dlouho. A co tady tento organizační systém plastových krabiček na make-up? Přidat do koše. Ovšem ponožky a hrnce by se měly zorganizovat také. Co hrnce? ZORGANIZOVAT VŠECHNO!
Po zaplacení nákupu, který jsem nutně potřebovala, jsem si vypočítala, že mám ještě 30 korun na den na jídlo až do výplaty. Skvělá dieta! Pak jsem šla malinko do deprese, vyprala jsem tedy všechno prádlo i sprchový závěs. Druhý den nemocenské se u mě dveře netrhly. Nejprve dorazila váha. Výborně. Alternovala jsem tedy mezi vážením a otevíráním dveří doručovatelům Amazonu. Odpoledne jsem našla ve skříňce krupičku, kterou mi před několika lety nostalgicky přivezla Z. K. z Česka, a udělala si krupičkovou kaši zalitou litrem medu. Věděli jste, že po krupičkové kaši vážíte o tři sta gramů více? Ne? Tak teď to víte.
Poslední den nemocenské jsem organizovala, všechno naházela do organizačních systémů a kopla to pod postel, narvala do poliček a ostatních, ještě neobsazených skulin v mém bytě. Zítra už musím do práce proto, že být sama doma leze děsně do peněz!
