Vždycky jsem si v nadsázce zoufal, že svému malému synovi nedokážu vysvětlit, jak jsme na vlastní kůži žili reálný socialismus. A co to taková ta ulepená husákovská normalizace vlastně byla. Ale co, říkal jsem si, hlavně že v ní nebude muset žít.
Najednou se ovšem situace jeví ve zcela jiném světle.
Čas. Stejně jako za socialismu se čas stal velmi relativním pojmem. Slibovali tři týdny lockdownu. Jestli mají tři týdny 42 dnů, nebo kolik vlastně, ovšem už nikdo neví. Pobyt sovětských vojsk po roce 1968 byl „dočasný“. I ta dočasnost byla přesněji měřitelná než dnešní lockdowny – trvala 23 let.
Fronty. Stojíme před obchody fronty. Prostě čekáme, až se dostaneme na řadu. Na cokoli.
Likvidace drobného a středního podnikatelského stavu. Malí nejsou potřební, zavřeme je, zlikvidujeme a živnostníky pošleme do výroby. Nikomu nebudou chybět. Můžeme si přece nakoupit ve „velkoobchodech“, které budou odebírat od velkododavatelů.
Kolabující „dodavatelsko-odběratelské“ vztahy. Něco si objednáte, ale ono vám to nedojde. Nebo dojde něco jiného. Nelze sehnat auto, kolo, nářadí, papírenské zboží. V návaznosti kvete černý trh – dá se sehnat cokoliv, ale musíte mít patřičné známé. Platí i pro léky. Ty zvláště.
Třída vyvolených. Dříve to byli členové komunistické strany požívající výhod, o kterých „obyčejný“ bezpartijní lid marně snil. Vzdělání, zaměstnání (třeba funkce vedoucích pracovníků atd.). Dnes státní zaměstnanci a široké skupiny napojené na dluhové vládní penězovody. Heslo? Po nás potopa.
Dvojí morálka. Představitelé státu vymýšlejí fráze a hesla o tom, že to „máme ještě vydržet“, že „spolu to zvládneme“, a pak se dozvíte, že zatímco vy poctivě dodržujete restrikce a zdržujete se na několika desítkách metrů čtverečních, rodinní příslušníci členů vlády si užívají dovolených v exotických krajinách.
A jsme u cestování. To bylo dříve také omezeno a podmíněno. Jako dnes. Výjezdní doložkou, potvrzením příslušných orgánů, správnou barvou pasu. Překračování okresů problém nebyl. Až na výjimky, kdy zvláště nebezpečné živly měly zakázán pobyt ve vybraných lokalitách.
Všudypřítomná policie kontrolující doklady, potřebná potvrzení a pátrající po důvodech pohybu občanů mimo domov. Drakonické tresty za drobná provinění.
Udavači. Skupina „odpovědných“ občanů hlásících příslušným orgánům přestupky proti nařízením vlády. Hrbaté duše zasluhující opovržení.
To byl socialismus. A je to i dnes. Jen se to jmenuje případněji a adekvátněji – nouzový stav.
