Opoziční poslanci mají ideální možnost ukázat, jestli to mysleli vážně, když ve čtvrtek odmítli prodloužit nouzový stav s argumentací, že neúměrně dlouho a bez velkého výsledku omezuje práva a svobody lidí. Ústavní zákon, podle něhož je stav nouze vyhlašován, jim dává možnost ho aktivně zrušit (tedy nejen po třiceti dnech neprodloužit).
Bez ohledu na to, kdo o to koho požádal i bez ohledu na to, zda je opětovné vyhlášení nouzového stavu protiústavní (což říká řada ústavních právníků), suverénem v České republice není vláda (nejen ta dnešní v čele s estébákem, ale ani žádná jiná), ale parlament. Jsme totiž parlamentní demokracií. Tak zásadní zásah, jako je omezování základní práv a svobod, se proto nedá udělat bez vůle Poslanecká sněmovny, ať už se to někomu líbí, nebo ne.
Ústavní zákon 110/1998 Sb. o bezpečnosti ČR to ve 4. odstavci 5. článku říká naprosto jasně: „Vláda o vyhlášení nouzového stavu neprodleně informuje Poslaneckou sněmovnu, která může vyhlášení zrušit.“ Tak jasné a jednoduché to je.
Většina poslanců, kteří v zastupitelské demokracii reprezentují voliče, se ve čtvrtek dohodla, že nouzový stav už dál v Česku být nemá. To, že se následně premiér Babiš dohodl s krajskými hejtmany, že mu pošlou jakýsi novodobý „zvací dopis“, požádají ho o vyhlášení nového stavu nouze, on jim laskavě vyhoví a Česká republika tak proti čtvrteční vůli sněmovny bude dál ve stavu vynucené paralýzy, aniž by to vedlo k lepším epidemickým číslům, je samo o sobě skandální. Dost dobře možná protiústavní.
Není ale třeba podávat ústavní žaloby, čekat na mnohdy zdlouhavé rozhodnutí ústavního soudu a Babišovi a spol. jeho svévoli trpět.
Stačí, aby sněmovní většina zopakovala to, co udělala ve čtvrtek. Dala se dohromady a nově vyhlášený nouzový stav prostě zrušila, jak jí to ústava výslovně umožňuje. Pokud to poslanci neudělají, těžko říct, jestli se díky tomu zlepší epidemická situace. Zcela jednoznačně tím ovšem vyšlou všem doma i v zahraničí jasný vzkaz: V České republice může menšinová vláda opovrhovat ústavou, vůlí sněmovny, tedy i vůlí voličů a dělat si, co chce. A ještě jednu věc pak už dnešní opozici těžko kdokoliv odpáře – že když ve čtvrtek odmítla nouzový stav prodloužit, nešlo jí o věc, o lidská práva, o zrušení zbytečné a bezvýsledné buzerace, ale jen a pouze o truc vůči politické konkurenci. Že to proti nim tato konkurence se vší silou a razancí použije v probíhající předvolební kampani, na to mohou vzít opozičníci jed. Ostatně by si to v takovém případě plně zasloužili.
