Zopakujme, že komunisté v polovině ledna žádali za svoje souhlasné hlasování návrat žáků do škol a za přesně daných pravidel i obnovení provozu v lyžařských střediscích. Babiš s nimi sehrál klasickou habaďůru, namazal med kolem pusy… a nakonec, když přišlo na skutek, tak ten utekl. Ostatně jako kdykoliv předtím, když premiér něco slíbil. A je jedno, kdo nakonec uvedl, že splnit daný slib nebylo možné. Komunisté jsou proto naštvaní a dál nouzový stav podporovat nechtějí. Lidsky je to pochopitelné. Navíc nejsou součástí vlády, smlouva o jejich toleranci kabinetu nic takového neobsahuje, takže nejsou povinní k ničemu.
Když se hlasovalo o prodloužení nouzového stavu posledně, v rozpravě se ozývali i zástupci dalších opozičních stran. Sondovali možnosti rozvolnění některých zákazů a za to nevylučovali i svoje hlasy. Babiš cítil, že má komunisty na své straně, tak opozici poslal do háje. Uteklo pár týdnů a problém tu je zase. A úplně stejný.
Aby mně bylo rozuměno, a priori netvrdím, že nouzový stav jako takový je špatný a v závažných situacích není třeba. Ostatně v různé podobě ho mají vyhlášené i jiné země. U nich to však má hlavu a patu. Všichni vědí proč, jak, za kolik či kvůli čemu. Tady se však nikdo neobtěžuje ani cokoliv vysvětlovat. Ani premiér, ani ministr vnitra a ani ministr zdravotnictví. Vždy se spokojí s dramatickým popisem kolabujícího zdravotnictví a plnými márnicemi. Na ostatní vysvětlování se z vysoka kašle. Neřeší se situace krachujících firem. Všem je jedno, že ze školní docházky se stává řešeto. Nefunguje systém očkování, a když se tu s velkou slávou vybuduje polní nemocnice za 100 milionů, tak je po pár týdnech bez jakéhokoliv využití rozebrána. Vládě to je jedno, premiér hledá výmluvy všude možně, taky během svých nedělních večerních rozprávek. Ale komentování nálezu Ústavního soudu, který nastavuje spravedlivé podmínky pro přepočet hlasů voličů všem stranám, zastíní vše ostatní a na to má čas vždy a tolik, kolik ho je potřeba.
Není vyloučeno, že prodloužení nouzového stavu projde i tentokráte. Díky Starostům, Pirátům nebo některým lidovcům. Zástupci těchto stran vyhlašují, že za splnění určitých podmínek by pro to hlasovali. Ale v tom je ten kámen úrazu. Něco za to chtějí. Potíž je ta, že Babiš není zvyklý (s výjimkou prezidenta), natož ochotný někomu vycházet vstříc a přistupovat na cizí návrhy a hledat kompromisy. To se příčí jeho mentalitě. Poznali to i komunisté, kteří Babišovu vládu tolikrát vytáhli z bryndy.
Je proto otázkou, jak to udělat, aby Babiš dodržel, co slíbí. On si totiž nejprve nechá schválit nouzový stav a pak sjednanou dohodu smete ze stolu. Nebo to nechá smést někoho jiného a sám se pak za to schová nebo se na to vymluví. Ochotných bezpáteřních nohsledů má ve svém hnutí stále dost, kteří se této role zhostí.
Věcí druhou je, že Babiš může tentokrát skutečně ustoupit a kompromis zdárně dovést k úspěchu. Neudělá to však proto, že by ho chtěl nebo si ho přál. Bude tím sledovat jeden jediný cíl, rozštěpení opozičních bloků a vnesení sváru do jejich řad. Moc dobře ví, že to je pro něj jediná cesta, jak zůstat u reálné moci i po příštích sněmovních volbách. Nyní se bude hrát jen o to, komu dříve povolí nervy a jak vysoké karty kdo drží v rukou.
