S počátkem nového roku 2021 je vhodné si sumarizovat vývoj kolem jednoho z nejdůležitějších států ovlivňujících otázku bezpečnosti v Evropě i na Blízkém východě – Turecka. S blížícím se stým výročím vzniku Turecké republiky (roku 1923) je také dobré si uvědomit, že původně sekulární a socialisticky orientovaná země se dnes stále více stává státem ovládaným nábožensko-fašistickým režimem, a to i díky politice vedení EU a vlád některých členských států EU, které svým appeasementem vůči nedemokratickému tureckému režimu tento režim podporují.
Současný turecký režim není vůbec demokratický, ale je to spíše absolutistický prezidentský režim s výraznými prvky diktátorství, který se pouze snaží zachovat si jistý dojem parlamentní demokracie. Jakékoliv rozhodnutí tureckého lidu, které není v souladu s postojem režimu, okamžitě různými způsoby ruší a dodržování lidských práv je v této zemi na mnohem horší úrovni než například v Rusku. Opoziční aktivisté a představitelé jsou v Turecku nejen vězněni, ale mnohdy i brutálně mučeni a kdokoliv je jen podezřelý z protirežimních snah, je podroben brutální perzekuci. Přesto se tento režim těší nebývalé toleranci ze strany vedení EU či německé vlády a taktéž i končící americký prezident Trump byl tomuto režimu přátelsky nakloněn.
Turecká vláda se snaží mezi tureckým obyvatelstvem podněcovat vášnivý nacionalismus, mnohdy až hraničící s rasovou nenávistí vůči netureckým lidem, neboť po ekonomické stránce se Turecku příliš nedaří a naopak se u obyvatelstva prohlubuje reálná bída. Protože mezi tureckým obyvatelstvem má stále silnou podporu sekulární pojetí společnosti a touha žít svobodně jako v Evropě, vládnoucí islamisté se opírají o spolupráci a podporu ze strany neofašistického hnutí sjednoceného v Nacionálně činné straně (turecky Milliyetçi Hareket Partisi) a propojeného s volným hnutím označovaným jako Šedí vlci, které je v mnoha evropských zemích zakázané kvůli svému extremismu a nedemokratické ideologii. Vedeni této strany má i osobní vazby na turecky organizovaný zločin (například na kmotra Alaattina Çakıcıho).
V rámci zastírání vnitřních problémů, snahy o vytvoření dojmu regionální mocnosti a hlavně zajišťování ekonomických zájmů se turecká vláda angažuje v mnoha konfliktních oblastech od Afriky až po Asii. Výrazně se například angažovala (společně s Izraelem) v podpoře útoků Ázerbájdžánu na arménskou mezinárodně neuznanou enklávu v Náhorním Karabachu. Bylo to Turecko, které svou vojenskou pomocí v loňském roce pomohlo zachránit převážně islamistický režim mezinárodně uznávané vlády v Libyi. Turecko také okupuje část území Sýrie a podniká krátkodobé útoky na místa v Iráku, tedy vše bez souhlasu vlád daných zemí, a je tak agresorem terorizujícím a okupujícím cizí státy; to však vedení EU a NATO nevadí a nijak proti turecké islamistické vládě kvůli tomu nezasahují. Turecko (prostřednictvím jím ustanoveného režimu) mimochodem okupuje již od roku 1974 část území členské země EU – Kypru.
Turečtí vládní představitelé se také snaží posilovat dojem silného režimu agresivními slovními výpady na adresu členských zemí EU a NATO – například Řecka – a vyvoláváním různých incidentů a provokací, kdy turecké lodě, letadla apod. záměrně narušují cizí státní hranice v místech, jež si turecká vláda nárokuje jako místa mající patřit Turecku.
Přes tuto snahu o vytváření dojmu silného a mocného státu je však současné Turecko ve skutečnosti ekonomicky stále slabší a zaostává i v technologických oblastech. Turecká měna silně oslabuje, obyvatelstvo chudne a pro turecké lidi je nedostatek práce. Turecku také schází investice, protože mnozí investoři se od Turecka odvrátili a zrušili plánované investice. Turecka vláda na tuto situaci reaguje snahou přilákat jí spřátelené muslimské investory a hledáním nerostných zdrojů jak na území Turecka, tak v jeho blízkosti, a je zde reálná možnost válečného konfliktu kvůli těmto zdrojům například s Kyprem.
Turecký islamistický režim ve snaze zajistit si finance například nedávno podepsal ekonomickou dohodu s Katarem, kterou ovšem ostře kritizovala turecká opozice jako totálně nevýhodnou pro Turecko. „Jaká ostuda! Účet k proplacení je velmi, velmi vysoký! To, co se odevzdává Kataru, je čest lidu. Měli jsme cíl, aby naše dcery chodily do škol a staly se lékařkami, učitelkami a umělkyněmi, ale stali jsme se kulturou, která je opouští, aby byly vydány na milost a nemilost (pouštním) kmenům ... Proč republika doporučovala lidem ‚držet se vědy‘? Aby se nestali otroky, aby nebyli nuceni si od někoho něco žádat, aby nebyli prodáni Kataru,“ napsal například turecký novinář Enver Aysever v tureckém deníku Cumhuriyet.
Právě u vazeb mezi tureckým islamistickým režimem a vládnoucím panovníkem v Kataru je dobré se zastavit a podívat se pozorněji na jejich vztahy, protože oba režimy mezi sebou spolupracují nejen na ekonomickém poli, ale i v oblastech kultury, vzdělávání apod. Katar totiž patří mezi hlavní podporovatele islamistického hnutí orientovaného na struktury Muslimského bratrstva. V Turecku Katar již investoval desítky miliard amerických dolarů a ovládl tak mnoho z důležitých ekonomických oblastí Turecka.
V tureckém opozičním deníku Sözcüs na tyto ekonomické aktivity Kataru v Turecku reagoval novinář Emin Çölaşan slovy: „Vztahy mezi Katarem a vládou AKP jsou neuvěřitelné! ... Nikdo neví, jaký je jejich vzájemný vztah! Pokud by k takovým aktivitám docházelo s jinou zemí, měli bychom jisté otázky: Zajímalo by mě, jestli někteří lidé přes Katar neperou (špinavé) peníze? Zajímalo by mě, jestli někteří lidé z těchto velmi vysokých tržeb nezískávají od katarského šejka provizi a nezákonné zisky? ... Co je to za vládu? Nebudou jednoho dne voláni před soud k zodpovědnosti?“
Vývoj v Turecku v roce 2020 tedy ukazuje, že se z tureckého režimu natrvalo stává nevyzpytatelný lokální politický hráč, který má jasnou agendu – udržet se u moci a podporovat islamisty v Evropě a okolních zemích, ale v mnoha svých krocích se stává nevyzpytatelným a ochotným uchýlit se kvůli svým cílům i k přímé agresi a válce.
Naopak vnitřní situace v Turecku ukazuje, že vládnoucí režim dlouhodobě ztrácí oblibu u mladší generace a vzdělaných lidí, kdy mnozí z nich uvažují o emigraci z Turecka do Evropy. Důvodem je stále silnější diktatura islamisticko-fašistického režimu a trvale se zhoršující ekonomická situace.
V roce 2021 nás tedy Turecko ještě může dosti (nemile) překvapit a měli bychom od tureckého režimu očekávat cokoliv, hlavně v situaci, kdy tento režim vydírá EU, a potažmo celu Evropu, skrze zadržování milionu uprchlíků na svém území, za což požaduje od Evropy miliardy euro „výpalného“ a neodporování jeho islamistické politice. A vedení EU tomuto vydírání ustupuje a plní „přání“ islamistů.
