Na naši rodinu se usmálo štěstí. Nebylo ale trvanlivé. Kdosi zacinkal a za dveřmi nestál Mikuláš s Ježíškem, ti dva hýřilové, nýbrž dvě pětitisícové bankovky. Co si přejete? řekl jsem vlídně. Nic, zaštěbetaly pětitisícovky. Jsme vaše. Můžeme dál?
Jak naše? Tak, posílá nás vláda. Prý si nás zasloužíte. A už se obě hrnou dovnitř. A zouvat se bude kdo? říkám a hledím na blátivé šlápoty. A hned se zastydím. Když přijde na ruku pět tisíc, kdo by se o blátivé šlápoty v předsíni zajímal. Co si dáte? říkám vlídněji. Kafe? Panáka?
My bysme nejraději do vaší peněženky, hlásí obě pětitisícovky. Aby byla jistota. Kdo uvidí nečekaně takové peníze, hned je podlézavý. Přece se nebudete tísnit ve staré peněžence plné upomínek, říkám. Manželka vám ustele v hostinském pokoji. Musíte být po cestě unavené. Odkud jste přišly? Z ministerstva financí, píply obě skromně. Tam nás dřív bylo, ale už jsme se všechny rozletěly.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
