Narozeninový výtisk Charlie Hebdo.

Narozeninový výtisk Charlie Hebdo. Zdroj: Ilona Mádrová

Charlie Hebdo, úspěšný francouzský satirický časopis, začátkem října oslavil padesáté výročí od založení.
Charlie Hebdo, úspěšný francouzský satirický časopis, začátkem října oslavil padesáté výročí od založení.
Charlie Hebdo, úspěšný francouzský satirický časopis, začátkem října oslavil padesáté výročí od založení.
Charlie Hebdo, úspěšný francouzský satirický časopis, začátkem října oslavil padesáté výročí od založení.
Charlie Hebdo, úspěšný francouzský satirický časopis, začátkem října oslavil padesáté výročí od založení.
22
Fotogalerie

Francie prohrává zápas s islamismem. Svědčí o tom útok na Charlie Hebdo i Macronovy projevy

Nedávné události ve Francii dávají znát, že Francie svůj zápas s islamismem a neevropskou sociální kulturou prohrává. Události dávají stále více za pravdu odpůrcům masové migrace a islámu než zastáncům multikulturalismu a liberálního přístupu k masové migraci. Pokus o atentát na (dnes již neplatné) sídlo časopisu Charlie Hebdo, projev francouzského prezidenta Macrona o válce s islámským separatismem, ale i zprávy z francouzských věznic ukazují, že ve Francii probíhají nejspíše již nevratné společenské změny a současná vládnoucí společenská elita Francie si to stále nechce připustit.

Francouzský prezident Macron ve svém nedávném projevu prohlásil, že chce „osvobodit“ francouzský islám od zahraničních vlivů. Podobný projev ovšem měl prezident Macron již v roce 2018, a od té doby se toho příliš pozitivního nestalo. Lidé z okolí prezidenta Macrona hovoří o tom, že je třeba začít financovat islámské instituce z peněz francouzského státu, že je třeba vzdělávat muslimské duchovní ve Francii a je prý také potřeba jim říkat, jak má vypadat francouzský islám, tedy podle představ francouzské vlády, a nutit je k tomu, aby takový islám ve Francii šířili.

Celá tato vize francouzské vlády je ovšem absurdní. My, obyvatelé bývalých komunistických zemí, máme více než silnou historickou zkušenost se snahou státu vnutit věřícím státní představu podoby náboženství. A proto víme, že to rozhodně nebude fungovat. Komunistické diktatury měly absolutní svobodu ve svém protináboženském jednání a mohly využívat i brutální fyzické metody, a stejně nebyly schopny plošně vnutit křesťanům svou představu o tom, v co mají věřit. Jak tedy něco takového chce dokázat stát, jehož policisté se bojí na mnoha místech vůbec vstupovat do převážně muslimských přistěhovaleckých čtvrtí?

Naopak bychom si měli vzít příklad z vývoje v bývalém SSSR, kde od roku 1917 do roku 1991 byla prakticky nepřetržitě vedená ateistická kampaň proti křesťanství (a nejen jemu). Tedy více než 70 let ateistické propagandy a boje proti náboženství v SSSR má ten výsledek, že dnes je tam komunismus s ateismem prakticky na okraji společnosti, a naopak stále větší vliv má pravoslavná církev, která se těší i obrovské podpoře dnešní společenské elity Ruska. Jsem přesvědčen, že k něčemu podobnému v budoucnu dojde i ve Francii. Jistou podobu budoucnosti Francie nastiňuje román Podvolení francouzského spisovatele Michela Houellebecqa, který popisuje takovouto islamizovanou Francii.

Masová migrace reálně mění Francii

Před proměnou populace Francie kvůli masové migraci varoval již před mnoha léty další francouzský spisovatel a myslitel Renaud Camus, který byl za svůj termín „velká výměna“ obviněn mimo jiné i z šíření konspirací. Jenže jak on sám zdůrazňuje, jeho termín (a z něj vzešlá kniha) nepopisuje konspiraci, ale reálný společenský fenomén, kdy dochází k proměně francouzské společnosti z důvodu masové migrace.

Všechny tyto věci ukazují, že ve francouzské společnosti, a nejen v ní, dochází k společenským procesům, které jsou prakticky nevratné a formují vznik nové společnosti s prvky původní staré francouzské společnosti a s prvky kultury přinesené novými obyvateli (včetně náboženství islámu), a jen budoucnost ukáže, která část nové společnosti bude tou dominantní.

Osobně bych ovšem dodal, že zde rozhodně nejde o žádný „konec dějin“. Celá historie lidstva je založena na mísení kultur a zanikání slabších společnosti, které jsou nahrazovány silnějšími. Podstatný je spíše proces a výsledná nová společnost. Někdy dochází k „oplodnění“ nové společnosti myšlenkami a tradicemi staré zaniklé společnosti (příklad pohanská Římská říše či řecké státy a jejich vliv na křesťanskou společnost), a někdy zanikají staré společnosti absolutně se vším a zapomíná se na ně (příklad Chetitské říše).

A zde již mám velké obavy, protože historie šíření islámu ukazuje, že společnosti muslimských národů nejsou příliš tolerantní k zachovávání předislámské minulosti. Naopak ji většinou ničí a považují za bezcennou. Teprve pod vlivem evropského osvícenství někteří muslimové změnili tento převažující postoj a mají o předislámskou minulost zájem. Ale bude tak tomu i u budoucích muslimů v Evropě?

Mám-li shrnout výše popsané záležitosti, je velkým omylem absurdní představa francouzského prezidenta Macrona a francouzských společenských elit, že francouzským muslimům nějakým způsobem vnutí, v co mají věřit a jak se mají chovat. Už před několika desítkami let totiž ti politici, kteří umožnili masovou migraci muslimů do Francie a dnes již vesměs nežijí, rozhodli o tom, jak bude jednou vypadat Francie.  A o tom, v co budou věřit a jak se budou chovat, rozhodují a budou rozhodovat samotní francouzští muslimové, ať se to již francouzským společenským elitám líbí nebo ne.