První předvolební debata uchazečů o Bílý dům byla s napětím očekávána, ovšem nikoli proto, že by experti byli zvědaví na nějaké novinky z volební kuchyně obou kandidátů. Nikdo nebyl tak naivní, aby si myslel, že z debaty vyplyne něco konkrétního a dosud neznámého ohledně plánů rivalů pro případ vítězství. Pokud někdo přece jen očekával, že debata zásadním způsobem ovlivní voličské nálady a přivodí zvrat v dosavadních tendencích, pak nikoli z věcných, nýbrž velice podružných osobnostních důvodů.
Kdysi bylo zvykem hned po obdobných debatách určovat jejich pomyslného vítěze – toho výmluvnějšího či přesvědčivějšího. Dnes to možné není. Amerika je rozdělena tak nepřekonatelně hlubokými příkopy, že expertní společenství ztratilo schopnost generovat jakýkoli objektivní nadstranický dojem z výkonu kandidátů. Ve výsledku – kolik expertů, tolik názorů. Platí to nejspíše také o těch, jimž jsou řečnické souboje adresovány. Panuje shoda v tom, že debaty sotva způsobí tektonické posuny ve voličských náladách. Podle průzkumů zhruba 70 % voličů je pevně rozhodnuto volit toho či onoho kandidáta a rétorická cvičení s nimi nejspíše nehnou.
Samotný průběh debaty byl chaotický a neurvalý, což přesně odráží dnešní stav americké společnosti. Nejméně za to může moderátor souboje Chris Wallace z Fox News. Ze zaujatosti vůči jednomu nebo druhému ho sotva lze podezírat – je to typ staromilsky korektního prostředníka, jakých v rabiátském prostředí amerických médií nezbylo mnoho. Jinak tomu nemůže být ve společnosti, kde se již delší dobu hraje hra o pokleslost – následování těch nejhorších vzorů chování, nejpokleslejších manýrů a nejpřízemnějších hodnot. Politici hledají své voliče na co nejhlubším společenském dně a snaží se jim dokázat, že sami nejsou o nic lepší, že mluví stejně ordinérně a negramotně a chovají se stejně hulvátsky, že jsou zkrátka dost „lidoví“. Špatně se přitom kultivuje nějaká slušná veřejná debata. Prezidentská debata byla vedena v naprostém souladu s novou politickou kulturou: čím hůř, tím líp.
Trump hojně skákal Bidenovi do řeči a vzhledem k mohutnějšímu ryku byl více slyšet. Biden se uchýlil k neobyčejně urážlivému slovníku a v každé větě častoval soupeře výroky typu: „Jste lhář a podvodník a každý to ví.“ V takovém způsobu pavlačové hádky se snadno ztrácí jakékoli věcné argumenty. A že jsme ani žádné neslyšeli. Když na pichlavou otázku odpovíte slovy: „To je lež, protože každý ví, že jste lhář,“ dovednějších argumentů už není třeba. Celá debata se nesla v takovémto duchu, takže naprosto zapadly otázky, které by mohly vyjevit politicko-filozofická východiska uchazečů o Bílý dům. V každém ze šesti tematických okruhů tím pádem zůstaly viset ve vzduchu nezodpovězené otázky. Uvedu pár příkladů. Pokud je neetické jmenovat kandidáta na ústavního soudce v závěru výkonu prezidentského mandátu, jak tvrdí Biden, nebylo by od věci určit, do kdy je takové jmenování přece jen mravně bezúhonné: rok před volbami, v polovině funkčního období či nějak jinak? Šermování pojmem etické je vůbec politicky nebezpečná zbraň, i když hojně nadužívaná.
Diskuze byla nesmyslná a mimoběžná už proto, že jedna strana argumentovala konkrétními výsledky, zatímco druhá předkládala velkolepé plány, o jejichž proveditelnosti sotva lze polemizovat. Plán, který je zbožným přáním či velkolepým sněním, nestojí za hádku. Leda že by se zdatný polemista odvolal na světovou zkušenost. Třeba na to, že na místě, kde podle představ sovětského barda Majakovského, mělo vyrůst „Město-sad“, se dodnes skvěje neplodný zaneřáděný úhor. Jenže takové znalosti prezident Trump nevlastní, takže je nemůže ani obratně použít. Místo toho zpochybňuje ekonomickou stránku Bidenova záměru nově postavit nebo opravit celý stavební fond ve Spojených státech v souladu s nejnovějšími požadavky klimatologie. Stávající prezident tvrdí, že takový počin bude nesmyslně drahý, zatímco jeho rival oponuje, že za to stavební dělníci budou dostávat knížecí odměny, a nikoli dnešní almužnu ve výši 15 dolarů za hodinu. A tak je to ve všem. Je to spor žité nedokonalé přítomnosti s úchvatně krásnou budoucností.
V zápalu hádky jen sem tam vypadnou úryvky myšlenek naznačující, že oba důchodci žijí včerejšími představami. Mnozí se asi mírně pousmáli, když Joe Biden prohlásil, že Trumpova ekonomická politika slouží jen těm nejbohatším a ožebračuje široké vrstvy pracujících. Tvrdit dnes něco takového znamená žít v atmosféře starokomunistických brožur. Tak jako v minulosti i nyní se společenské zakotvení rivalizujících stran dramaticky mění. Voličskou základnu republikánů dnes tvoří především obyvatelé „hlubinné“ Ameriky – „redneckové“, lidé dělnických povolání, obyvatelé depresivních regionů tzv. „rezavého pásu“. A naopak podporovatelé Demokratické strany a Joea Bidena se rekrutují vesměs z příslušníků movitějších vyšších tříd. Nikoli náhodou mezi volebními fondy obou kandidátů je tak velký nepoměr. Bidenův volební fond je o nějakých 150 milionů dolarů neboli o třetinu větší než Trumpův, přičemž se nejedná o nějakou korunovou celonárodní sbírku – nejbohatší magnáti Ameriky do něho přihazují rovnou po stovce milionů dolarů, jak to nedávno učinil Michael Bloomberg.
Docela trapně také vypadá spor o to, kdo rozpoutal a ideově podporoval násilné protesty, které zachvátily mnohá americká města. Podle Trumpa za to mohou demokraté, kteří je z politických důvodů nazývali mírumilovnými, ačkoli příliš často byly doprovázeny násilím a pogromy. Biden odsoudil násilí, jako by se to dalo z davových protestů odseparovat, a nabídl rafinovaný sofismus: z násilí těží především Trumpova popularita, to on profituje z nespokojenosti obyvatelstva kvůli rostoucí kriminalitě, tudíž on je také zdrojem té vlny násilí, která zachvátila Spojené státy. Až u kormidla bude Biden, veškeré násilí zmizí, ježto pro něj nebude žádný důvod. Podle této logiky za stalinskou hrůzovládu může Západ, poněvadž právě on z ní propagandisticky těžil. Jenže tak dalece Trumpova rétorická vynalézavost nesahala.
Pokud jsme se mnoho nového z řečnického souboje nedozvěděli, pak jaká zvědavost držela diváky u jeho sledování? Především to byla snaha pochopit, zda duševní stav demokratického vyzyvatele mu vůbec umožňuje pokračovat v náročné volební kampani. Příliš často se v poslední době Biden dopouštěl nepochopitelných chyb, přeřeků, výpadků paměti. Bylo mnoho pochybností, zda je dostatečně přítomen duchem, aby mohl v nadcházejících čtyřech letech plnohodnotně vykonávat náročnou prezidentskou funkci, nebo je připraven předat žezlo své parťačce v tandemu takřka okamžitě po inauguraci. Očekávání skeptiků Biden nenaplnil. Debatu ustál a dokázal, že je schopen v souladu s „zeitgeistem“ klesnout na úroveň zcela neprezidentských osobních urážek.
