Nás, kdo s potěšením vymetáme kdejaký hrad a zámek, je hodně. Přesněji: víc než hodně. I teď, v koronavirovém létě. Nejeden zámek už zase patří potomkům šlechtických rodů a třeba takový František Kinský, jehož osobní zamyšlení o šlechtě uveřejňujeme o pár stránek dál, vás komnatami rodového sídla v Kostelci nad Orlicí tu a tam i sám provede.
Jaké to ale je, když vám po bytě šoupají v pantoflích turisté a průvodkyně jim vypráví vaše rodinné historky? Zdeněk Sternberg, který je doma na hradě Český Šternberk, nám loni ve Speciálu Reflexu řekl, že už si na desítky tisíc návštěvníků procházejících ročně kolem jeho pracovny zvykl – i když občas musí počkat za dveřmi, než průvodkyně dokončí výklad. Jednou dokonce, to ještě neměli provazy oddělující soukromé prostory, našel ve svém pokoji tři pohodlně usazené italské turisty. Asi dost zvláštní pocit. Vejdete do obýváku a na gauči cizí chlápci…
My Češi, traduje se, máme coby rovnostáři ke šlechtě (de iure k bývalé šlechtě) poněkud zvláštní vztah. Když se po revoluci začalo mluvit o restitucích ukradených majetků, lidé v případě těch šlechtických – jemně řečeno – netleskali. Naopak. Mix historické uzavřenosti šlechty, antiaristokratického naladění středostavovské první republiky a nenávistné komunistické masáže udělal své. Mnohé už svobodný čas zahladil. Možná i díky tomu, že chodíme po těch zámeckých chodbách. Vidíme, že spravovat dědictví předků s odpovědností k potomkům není med. Z divokých mejdanů na Riviéře opravu krovů věru nezaplatíte.
Jak to tedy s tou šlechtou dnes, v moderním, 21. století, vzájemně máme? Ten vztah i pocity mají mnoho vrstev naskládaných na sobě i přes sebe: jakási nostalgie po starých časech, kdy panoval řád, ztělesnění čehosi nepomíjivého, jistý respekt k noblese, ale i přirozená kritika někdejších výsad a závist. Protože, co si budeme namlouvat, vždy je lepší být bohatý a privilegovaný než chudý a opomíjený. Díky privilegiím jste v historii získávali posty a peníze, díky penězům zase posty a privilegia. Ale také jste byli víc na očích i na ráně, když dějiny rozjely svůj parní válec.
Mít nebo nemít rád šlechtu je stejné jako mít či nemít rád měšťanstvo, rolnictvo či dělnictvo, takovou třídně podmíněnou (ne)lásku vyznávali ještě nedávno soudruzi komunisté. Elitou se už člověk nestává narozením v hraběcí peřince. Jinak je to prakticky pořád stejné. Někdo je charakter, někdo křivák, hodné i nehodné má každá rodina.
Dnes jsou tu také bohatí, mívají jisté výsady, byť ne právně garantované a stavovsky podmíněné. Otázkou je, zda ti současní megamajetní po sobě zanechají podobnou nádheru jako šlechta ve svém čase. A chceme-li být „šlechtici“ my, rovní občané, nezbývá nám než pilovat šlechtictví svého ducha, o němž v čísle hovoří historik Županič. Případně se stát poddaným britské královny a získat rytířské frčky třeba chůzí přes zahradu, při níž nezištně vyberete v epidemii koronaviru milióny pro zdravotníky jako stoletý veterán Thomas Moore. Sir Tom.
