Ve Francii násilně demonstrovalo 20 tisíc lidí, převážně černochů, navzdory zákazu shromažďování. Černošské protesty ukazují, že multikulturalismus je jen chimérou a společnost je etnicky rozdělená. Sebelítost ale frustrovaným skupinám nepomůže.
Amerika se potýká už týden s násilnými protesty a rabováním, které podnítila smrt Afroameričana George Floyda po zřejmě nepřiměřeném zásahu policistů. V mnoha amerických městech je kvůli tomu zákaz vycházení, obchodníci zabedňují své obchody proti rabování a demonstranti zastřelili policistu. Nyní se protesty přelily do Francie.
Dvacet tisíc převážně francouzských černochů demonstrovalo 2. června v Paříži a dalších městech. Zapalovali popelnice a vymlátili okna policejní stanice. Demonstrace probíhají navzdory zákazu shromáždění kvůli koronaviru.
Motivem je přirovnání případu George Floyda ke čtyři roky staré smrti francouzského černocha Adamy Traorého, který také zemřel po policejním zatčení. Podle policejního lékařského posudku policisté nepochybili, podle lékařského posudku vypracovaného rodinou oběti ano.
Francie v minulosti zažila násilné protesty hnutí žlutých vest, to ale byli převážně běloši střední třídy. Časté jsou také násilnosti převážně arabské nezaměstnané mládeže a stovky zapálených aut na předměstích velkých francouzských měst. Nyní Francie zažívá protesty černošské menšiny.
Tyto protesty jak v Americe, tak ve Francii ukazují na selhání myšlenek multikulturalismu, podle nichž dokážou lidé různých kultur žít pospolu v míru. Ukazují i selhání myšlenek integrace, podle kterých se lidé různých kultur asimilují a tavicí kotel společnosti z nich udělá Američany a Francouze a původ, náboženství a barva pleti nebudou hrát roli.
Nestalo se ani jedno a společnosti s výraznými etnickými a kulturními menšinami jsou stále rozdělené a vede to k mnoha problémům. Menšiny jsou frustrované z nižšího společenského postavení a vyšší nezaměstnanosti.
Sebelítost ale příslušníkům těchto etnických menšin nepomůže. Ocitli se, a často ne svou vinou, v cizí společnosti (často se do ní již narodili). Tato společnost je nedokázala integrovat a zajistit jim postavení, o kterém sní. Demonstrace a rabování ale těmto lidem z jejich bídy nepomohou. Každý z nich se musí se svými handicapy srovnat a přestat je svádět na někoho jiného. (To samozřejmě neznamená, že by neměla být každá smrt rukou policistů řádně vyšetřena.) Ale jen jednotlivec – příslušník menšiny, který se rozhodne vzít osud do svých rukou a vypracovat se vlastním přičiněním, se zbaví frustrace a zátěže minulosti.
Pro Českou republiku z toho asi plyne jediné ponaučení. Vyvarujme se těchto problémů tím, že si problematické menšiny v naší zemi cíleně nevytvoříme.
