Zaútočil na nás zlý virus, jako dravá a hladová saň si vybírá lidské oběti a naši princové vyzbrojeni mikroskopy a pipetami vyrazili na vítězné tažení. My se jen musíme ukrýt za pec a nepřibližovat se k jeskyním, kde drak přebývá, respektive vyhýbat se velké koncentraci lidí; davy nahradily dračí tlamu, stejně jako se zuby a ohnivý dech změnily na nový koronavirus. A jako každá pohádka bude mít zajisté i tato dobrý konec. Klasický archetyp, v němž jde o to, že hodní a poslušní nakonec díky vladaři, jeho nařízením a hrstce statečných přežijí.
Vědci pracují na vakcíně. Některé léky už částečně zabírají, mytí rukou taky. Křivky nárůstu nakažených se zplošťují, uzdravených přibývá, na roušky jsme si zvykli, a navíc se pomalu otevírají obchody; to nejhorší snad máme za sebou. Zbývá ještě počkat v tomhle provizoriu do šťastného konce. A že ten dozajista přijde a bude jím vítězství naší pokrokové civilizace (medicína, věda, farmacie, technologie…), o tom pochybuje málokdo. Otázkou je, jak rychle zazvoní zvonec a přijde ten šťastný konec.
Jenže: co pohádky bratří Grimmů nebo od Andersena? Vážně končí dobře? A co když je pohádka o novém koronaviru jen poněkud drastičtějším (ale podívejme se na televizi, dnešní filmy nejen pro děti jsou o poznání krutější a drsnější, než bývaly) příběhem s dobrým koncem dobrým tak akorát k uchlácholení? K uchlácholení před čím? Co je to za nesmysl, chlácholit se strachem? Protože ten nepopiratelně prožívá společně celá planeta. Bojíme se, držíme si palce a modlíme se, sledujeme dramatické záběry a sčítáme mrtvé (tedy jen ty koronavirové, statisíce předčasně zemřelých z jiné příčiny nás nezajímají), úzkost nás pevně svírá v pařátech, přestože už mnozí z nás statečně čím dál častěji při cestách mimo domov stahují roušky…
Tak znovu: před čím že se to máme chlácholit pandemií koronaviru? Vždyť to je to nejhorší, co nás za poslední desetiletí potkalo. Na tom se planetární i lokální lídři shodují. No právě… Chce se říct. Je to shoda, jedno lidstvo, všichni za jeden provaz, unisono, jako jeden hlas.
A díky tomuto mohutnému sborovému zpěvu neslyšíme jiná volání o pomoc. Kvůli pohledům na umírající na covid-19 jsme slepí k dalším a pro život lidstva zásadnějším hrozbám. Ťuk, ťuk, doprošují se naší pozornosti suché hroudy kdysi vlahé a životadárné orné půdy, z níž už brzy nevzejde nic. Zvedneme oči od monitorů a hned je máme plné prachu; vrže v plicích; nám, korunám stromů, škrábe nesený větrem o pařezy, jež zůstaly po kdysi hlubokých lesích. Spláchneme to kolou nebo pivem a rychle raději zase zpět do reality koronavirové pandemie. Protože ta má řešení. Na rozdíl třeba od globální uprchlické krize. Nebo od klimatické nouze, jež se aktuálně neodbytně připomíná drastickým suchem, jež už je viditelné i u nás pouhým pohledem; a to za sebou máme jaro, jaro, jež má být šťavnaté, zelené, pučící a vonící deštěm.
Máme jaro, lásky čas, roušky nasadit, zní hrdliččin hlas; jaro plné prachu a pylů, předčasně odkvetlých stromů a žloutnoucí trávy, tvrdých, vyprahlých polí a vysychajících lesů napadaných kdečím, neboť když strom žízní, nemá sílu bojovat. Liší se člověk tak moc od stromu? Copak člověk bez vody může žít, může bojovat nejen s virem?
Uzavřeli jsme se do koronavirové pandemie jako do kokonu. Sice nepohodlného a nákladného (zaplatíme za to mimo jiné ekonomickou a společenskou krizí, jež brzy vypuknou v celé hloubce a nesmlouvavosti), ale svým způsobem bezpečného, neboť jasně vymezeného. Virová hrozba je pro nás časově i prostorově ohraničená, víme, že ji dokážeme vyřešit. Nic jiného teď není na pořadu dne, nic není palčivějšího, na nic jiného nehledíme; soustředíme se na jeden cíl.
Nový koronavirus nás sice zaskočil, ale není to nic, s čím by se lidstvo v jiných variantách (tehdy však mnohem smrtelnějších a fatálnějších) v historii nesetkalo. My jsme navíc nesrovnatelně dál a výš ve všech směrech než naši předci, plácáme se po ramenou; budeme poslouchat jako jeden muž, zatneme zuby, zastavíme život, vyrobíme ještě víc roušek, štítů, dezinfekce a počkáme na vakcínu. A že ji budeme mít, je stejně jasné, jako že zítra vyjde slunce. Ale opravdu zítra vyjde slunce? A bude to stejně milé a vlídné slunce jako na pohlednicích z plážových letovisek, kam se mnozí z nás možná hodně dlouho nepodívají? Nebude to třeba spíš rok od roku víc žhnoucí koule, která vysuší mraky ještě dřív, než stihnou v tom, co dnes tvoří atmosféru, vzniknout?
Než se nový koronavirus vydal do světa, bolela nás hlava a svírala úzkost z jiných důvodů, primárně spojených s naším kořistnickým drancováním planety, s tím, že ji bereme jako věc ke spotřebě, a ne jako náš jediný a nejvzácnější příbytek. Ale planeta je tělo; moje i tvoje; a tento náš organismus je ohrožen, napaden virem, na který však není možné vyrobit vakcínu. Ten vir jsme my. S trochou nadsázky se dá říct, že jsme spustili autoimunitní reakci (tělo bojuje samo proti sobě) našeho globálního těla a je nejvyšší čas hledat způsob, jak ji zastavit. Nebo se v budoucnu může vakcína proti covid-19 stát pouhým mementem naší krátkozrakosti a arogance.
Pravda, tyto problémy se neohlásily s tak velkolepým a smrtí vyhrožujícím cirkusem jako covid-19. Sice se stále zvětšují, ale v porovnání s virovým onemocněním postupují pomalu, mohli jsme se konejšit, že nejsou okamžitou hrozbou, nepociťujeme je jako své osobní přímé ohrožení (přitom takové jsou a mají na svědomí nepočitatelně nejen lidských obětí). Navíc – nikdo na celé zeměkouli si s nimi neví rady.
Jsou to problémy natolik zásadní, časově náročné (nestačí obětovat pár měsíců blahobytu a jednu sezónu dovolených, odvrácení těchto krizí a jejich zvládnutí si vyžádá zásadní změny životního stylu trvající minimálně desetiletí, což jsou dobrovolné „oběti“, s nimiž odmítá naše instantní mysl, zvyklá na okamžité ukájení potřeb prostřednictvím enormní spotřeby všeho, pracovat), komplikované a komplexní, že se lidstvo dokázalo až po několika letech vzrušených debat a zpochybňování dohodnout jenom na tom, že jsou. Ale už při hledání důvodů jejich vzniku není možná obecná shoda, neboť určení „viníků“ implikuje budoucí možná omezení, a každý, jehož by se mohla dotknout, se předem brání. A pak je tu ta mantra: není jisté, že to skončí úplnou katastrofou, planeta si přece umí poradit, zatím to vždycky nějak dopadlo.
Ale stejně přece nebylo jisté (a ukazuje se, že s mnohem vyšší pravděpodobností), že nás vyhladí covid-19. Tak proč podobná lhostejnost nezafungovala i v případě nového koronaviru? Není to bláznovství, zachraňovat životy cestujících v autobuse, který napadli sršni, a nedívat se přitom ven z oken, abychom si nemuseli přiznat, že se celý vehikl, jemuž už dávno nefungují brzdy, řítí ke kraji propasti?
Proč právě nový koronavirus spustil globální paniku, když se jako lidstvo dlouhodobě potýkáme s jinými a z hlediska budoucnosti lidstva fatálnějšími hrozbami? Když už léta žijeme klidně s vědomím jiných pandemií, jež nás stojí miliony předčasně zemřelých ročně a jejichž konec je v nedohlednu (TBC, rakovina, AIDS, hladomor…)? Co dnes nutí většinu světa k překotné aktivitě nesené strachem ze smrti, když nás dosud mnohem vyšší čísla bezmocně umírajících nechávala chladná?
Budeme šťastní, až si v létě oddychneme, protože dočasně bude virus „zkrocen“, vypleskneme se k vydezinfikovaným bazénům a… Nebudeme je moct napustit, protože nebude čím? Až nebude voda ani na závlahu polí, natož pak našich zahrádek? Až se na obrazovky vrátí záběry mořských ryb s břichy plnými plastů a pobřeží pokrytá vyplaveným odpadem? Až na nás ze zpráv zase vykouknou tváře uprchlíků, kteří začnou častěji než před válkami utíkat před suchem a hladomorem? (Jen letos hladomor připraví o život o několik milionů lidí víc než loni.) Ale to se nás právě teď až tak moc netýká, mávneme nad tím rukou, my si beztak nějak poradíme a ten svůj bazének si případné obecní vyhlášce navzdory načerno napustíme; možná nás soused výjimečně neudá, třeba si bude taky chtít tajně zalít papriky ve skleníku. Pro jistotu ale vykoupíme v obchodech balenou vodu. Zvládneme to. Letos jistě. Co za rok, za dva?
