Cestou do práce jsem se zastavil ve své oblíbené kavárně pro kávu s sebou. Smutná a zdrcená paní kavárnice mi přes stoleček ve vchodových dveřích podala objednané espresso a bezradně krčila rameny na můj dotaz, jak ekonomicky ustojí to, že prakticky nemá zákazníky.
V bezprecedentní hysterii kvůli koronaviru, která toleruje státní zásahy, o kterých se Grétě Thunberg ani nesnilo, zatím totiž zanikají dalekosáhlé důsledky, které bude mít chaotické jednání vlády, která je schopna tak maximálně povolit otevření galanterií, aby si lidé mohli nakoupit materiál na šití roušek, které sama nezajistila, nicméně jejichž nošení po lidech vyžaduje, a intenzivně řeší spíše to, aby Hamáček nebyl šéfem krizového štábu, protože to by upozadilo premiéra, který by nemohl stále dokolečka vysvětlovat médiím, co skvělého zase vláda vymyslela a jaké další „razantní“ kroky podnikla.
Vláda zatím zakázala a přikázala kde co. Víceméně paralyzovala sektor služeb, ve kterém pracují dvě třetiny lidí, protože to jde jednoduše – příkazem. Na druhou stranu se nepostarala o zdravotníky a staré lidi, kteří jsou v největším ohrožení, protože to už vyžaduje nějaké organizační schopnosti přesahující rétorické exhibice za řečnickým pultíkem na tiskovce.
Málokomu ovšem dnes dochází, že Krizový zákon 240/2000 Sb., který umožňuje vládě řádit jako černá ruka, obsahuje také § 36, který říká, že stát je povinen hradit škodu, kterou na základě krizových opatření způsobí. To je poměrně dobrá zpráva pro moji kavárnici, majitele zavřených obchodů a restaurací, sportovních a dalších zařízení, pro pořadatele koncertů, majitele zrušených dovolených a propadlých letenek… a další stovky tisíc subjektů postižených krizovými opatřeními vlády.
Včetně těch, kteří budou muset propouštět a vyplácet propuštěným zaměstnancům několikaměsíční odstupné. Není to však dobrá zpráva pro veřejné finance. Tedy pro všechny daňové poplatníky. Stát totiž nemá žádné „svoje“ peníze, jen peníze, které vezme daňovým poplatníkům. Což jsme my všichni. A sekera, kterou krizová opatření zatnou do veřejných rozpočtů bude obrovská. Bude nás to stát ne desítky, ale stovky miliard…
Ty peníze ale stát nemá. Bude moci buďto peníze „vytisknout“ (a způsobit nebývalou inflaci se všemi důsledky, které velká inflace přináší, tedy zvýšení úrokových sazeb, ochlazení průmyslu atd.), nebo je prostě lidem (a firmám) vzít. Zvýšením daňové zátěže (také se těšíte na další „solidární daň“?) nebo jednoduše a tupě, tak jak to stát dobře umí – vezme lidem (a firmám) část jejich vkladů v bankách. Všechny však naštvat nemůže. Kdo by pak volil „zachránce“ veřejných financí? Nevím, kolik mají lidi a firmy na účtech, ale mít na účtu přes dvě stě tisíc, byl bych dost nervózní...
A pokud zrovna vaše banka nebude zvládat to, že firmy v krizi nebudou splácet úvěry, může to dopadnout nejen tak, že vám stát sebere třeba jen 10 % z vašeho vkladu. Ne, toto není výzva k tomu, abyste běželi do banky vybrat své úspory. Ale určitě obezřetně sledujte vývoj. Stát se můžou věci dosud nevídané.
Autor je předsedou Libertariánského institutu
