Není dne, kdy by se někde nekonala nějaká prezidentská TV debata. Prima, Nova, ČT, Mladá fronta Dnes a znovu ČT…. Ještě chvíli a Miloš Zeman s Karlem Schwarzenbergem trumfnou v TV i Stevena Seagala, jedinou jistotu našich mrzkých životů!
Podle nemilosrdných zákonů setrvalé bídy tuzemského TV vysílání se dokonce začínám obávat, že se z nadprůměrně sledovaných prezidentských debat stane stálý žánr i po volbách. Představte si třeba Manéž Miloše Zemana, v níž titán sebelásky vypráví hodinu a půl své bonmoty. Nebo 5+2 s Karlem Schwarzenbergem, kde nikdy nehraje Miroslav Kalousek!
Ne že bych něco měl proti politickým TV duelům principiálně. Televize je sice nebezpečně hloupé a zkratkovité médium, některé věci však umí. Například si nelze nevšimnout, že oba kandidáti mají jistý vážný problém s hlavou: Zemanovi permanentně přepadává na jednu stranu, zatímco knížeti na prsa. Doufejme, že za to může pouze tíha jejich prezidentských nápadů.
Problém je, že se z prezidentských TV duelů rychle staly estrády dokola opakované zbytečnosti. Primárně je to samozřejmě tím, že náš, byť nyní přímo volený, prezident nemá téměř žádné přímé pravomoci. Takže logicky pořád slyšíme, co dotyční obdivují na tom druhém, jakou nadaci na Hradě založí, jak (ne)umí rusky a jakou vlastnost máme my, Češi.
Nebo jestli náhodou nebudou chodit do Parlamentu víc než dva jejich předchůdci, obzvlášť rafinovaný dotaz. Sakra: co to je za kvalitu vědět, že prezident sedí v Parlamentu? Často v něm seděl i David Rath, a podívejte: už tři čtvrtě roku sedí úplně jinde! Snad je i bezpečnější, když se aspoň prezident těmto lidem vyhne. Někdo by přece jen měl zůstat mimo vězení.
Pocit divného voyeurství mě nicméně přepadá i z otázek ohledně jmenování rady ČNB či výběru ústavních soudců, tedy dvou hlavních prezidentských pravomocí. Za prvé většina lidí neví, jak vlastně ČNB funguje; ostatně i Jaroslav Tvrdík, někdejší ministr a volební manažer Jiřího Paroubka, upřímně věřil, že se koruna tiskne ve sklepě Lidového domu. Nebo přinejmenším pětitisícovky.
A za druhé, případná jména adeptů na tyto funkce lidem stejně nic moc neřeknou. Mnozí voliči jako by se pro prezidentskou volbu nadchli stejně naivně jako malé dítě pro hračku, jíž ale chybí baterky. Protože v nich televize vzbudily dojem, že jde o mnohem víc než ve sněmovních volbách, začali bláhově věřit, že si volí premiéra.
Konec jakékoli inteligentní debatě však jako tradičně udělaly Benešovy dekrety, náš perverzní národní fetiš. Vlastně musíme poděkovat politikům typu Václava Klause, že nám je stále živě udržují v paměti, takže máme důvod k nenávisti: co bychom si bez nich počali? Poprvé si volíme budoucího prezidenta, a znovu se při tom upínáme na dávno uzavřenou minulost!
Vlastně už Zemana se Schwarzenbergem neberu jako prezidentské kandidáty. Mnohem víc mi připomínají hlavní herce nového laciného seriálu, kteří objíždějí maloměstské festivaly, a znudění lidé se jich ptají, jestli milostné scény točili fakt doopravdy.
