Je to pro mě nová zkušenost: poprvé ve volbách nevolím. A vůbec ne proto, že bych od pátečního oběda seděl na chatě ve společnosti lahváčů a nemohl. Je to naopak: až pohled na naše první přímo volené prezidentské kandidáty ve mně vzbuzuje nutkání vypít všechny lahváče světa a nikdy nevystřízlivět. A musím říct: je to fantasticky osvobozující pocit!
Vysvětlím. Ve všech sněmovních, senátních i místních volbách jsem dosud vždy volil, ač srdcem libertarián považující všechny politiky za zlo. Přestože ve mně akt za plentou, jemuž občas říkáme demokracie, poslední dobou vzbuzuje místo pocitu občanské angažovanosti spíš pocit podílnictví na společném zločinu, který mi jednou Lenka Bradáčová podtrhne a krutě sečte.
I proto mám doma pro případ náhlého přesunu do litoměřické vazby připravený malý kufřík. Kromě zubního kartáčku a fotek několika manželek ukrývá i laciné pero, blok a nástin vlastních fiktivních memoárů. Slyšel jsem, že v díře prý jejich psaní nejlépe supluje sex.
Ale zpět k volbám: zatím jsem vždy volil, protože pozitivní pocit z tohoto základního demokratického práva vždy nakonec zvítězil nad případnou nevolností z možných důsledků neúčasti ve volbách. Pravda, v posledních dvou sněmovních volbách mi k volební urně notně pomáhal i Jiří Paroubek, za což mu opožděně i upřímně děkuju. Nebo přesněji strach z něj a jeho kamarádů.
Prezident však není premiér. Vzhledem ke svým pravomocem je pro mě vlastně ještě méně než primátor či starosta městské části, kde bydlím: nestará se ani o novoroční ohňostroj, ani o sběr psích hoven. Umí-li správně číst ústavu, tak především pouze reprezentuje vládu, tu ale už máme. A myslím, že Petr Nečas, Miroslav Kalousek i Karolína Peake celkem stačí!
Ano, prezident taky jmenuje či spoluvybírá pár ne zcela bezvýznamných lidí - jako třeba vedení ČNB či ústavní soudce. Jenže ty ve volbách nevolíme; jejich jména se prostě dozvíme, až případně usednou do svých funkcí - svého druhu komunistická demokracie. Snad jen u Jany Bobošíkové spolehlivě víme, že by vedení ČNB – stejně jako i jiných institucí – obsadila svým manželem.
Navíc si myslím, že malá a relativně chudá země jako Česko prezidenta nepotřebuje. Takže abych šel volit, musel by mě dotyčný kandidát – a zvlášť když tentokrát nevolíme politickou stranu ani ideologii - skutečně osobně i osobnostně oslovit, případně nadchnout. Při současném výběru je to stejné jako zkoušet se nadchnout při pohledu na třídní výbor SSM.
Se zavřenýma očima bych mohl případně volit pouze tři kandidáty. Vladimíra Franze, protože je totální punk a Sex Pistols jsou hudba mého mládí. Jenže prezidentská volba nemá být punk. Na to už jsem příliš zestárl.
Mohl bych taky volit Karla Schwarzenberga, kdyby tolik nespal a sem tam mu bylo i rozumět. Nemůžu ale ze dvou důvodů: zaprvé hlas pro něj znamená i hlas pro Kalouska, což v předvolební kampani zaniklo úplně stejně chytře jako v předvolební kampani 2010; a zadruhé se z jeho kultu (starý moudrý šišlal, žádný jouda atd.) stal tak odporný kýč pro malé děti, že je to stejné jako volit kolo štěstí od Mountfieldu s Jiřinou Bohdalovou.
Což mě vede k Miloši Zemanovi. Mohl bych sebeobětavě politicky i esteticky zcela popřít sám sebe – jako někteří mí známí - a volit jeho. Prostě proto, aby na Hradě neusedl Jan Fischer, druhý favorit volby. Něco takového ale pro mě znamená jen další důvod pro zrušení institutu prezidenta. Protože jestli se jeho výběr má smrsknout na volbu mezi střelením se do levé či pravé nohy, volím radši nestřelit se ani do jedné.
Přesto ale nyní volit jdu. V referendu na Praze 7 můžeme zabránit dalšímu politickému zločinu a podle mě bychom se občansky přece jen měli angažovat.
