Ohledně plánů na přeměnu Prahy v období nacistické okupace koluje mnoho zkreslujících informací, které se zřídka potkávají s realitou. Objevují se teorie o plánování radikální přestavby Prahy Hitlerovým dvorním architektem Albertem Speerem či o konzultacích projektů se samotným Hitlerem. Realita není tak fantaskní, přesto urbanistické plány na přeměnu Prahy pod vlivem nacistů vznikaly a nezůstávaly jen ve stadiu teorií.
K objasnění architektonických návrhů z dob protektorátu musíme jít hlouběji do historie, konkrétně na začátek dvacátých let dvacátého století. Vznik pražského urbanismu souvisí se vznikem Velké Prahy, kdy městské území vzrostlo na sedmnáct tisíc hektarů s téměř 700 000 obyvateli, čímž se na správu města nakupila řada naléhavých úkolů spojených se zásobováním elektrickou energií, plynem, pitnou vodou, s otázkou soustavné kanalizace, územních plánů a podobně. Tyto úkoly, doposud nekoordinovaně řešené jednotlivými obcemi, byly dány do vínku nově zřízené Státní regulační komisi.
Práce komise během první republiky byla svým rozsahem jistě úctyhodná, avšak její plány často narážely na nedostatečné kompetence či malý přísun finančních zdrojů na realizace projektů. Renomovaní architekti a urbanisté koncem třicátých let volali po změně, přičemž inspiraci často hledali v sousedním nacistickém Německu, kde velkolepé projekty přeměny městských center i celých oblastí dostávaly od diktatury zelenou. Málokdo tehdy ovšem mohl tušit, že k požadovaným změnám u nás dojde právě v režii nacistů.
PLÁNOVANÍ „PROSTORU“
Na podzim roku 1939 se připravoval vznik nové Plánovací komise pro hlavní město Prahu a okolí, jejímž předsedou měl být prof. Josef Gočár. K tomu však již nedošlo. O úřad s neutrálním názvem projevily eminentní zájem okupační orgány, které ho mínily využít ke svým plánovaným osídlovacím, germanizačním a urbanistickým plánům. I když komisi oficiálně jmenovala ministerská rada, její složení jednoznačně svědčí o silném vlivu nacistických úřadů.
Předsedou byl jmenován německý architekt Reinhold Niemeyer, prvním místopředsedou Hermann Wunderlich, druhým místopředsedou Alois Mikuškovic. Mezi dalšími členy komise figurovali čeští architekti – Pavel Smetana, Adolf Benš, Max Urban, Jiří Novotný, Jan Sokol a Emanuel Hruška. Z německých architektů můžeme jmenovat Ericha Langhammera a Eugena Blanka.
Architekt Sokol se později ve svých vzpomínkách doznal, že mu nebylo jmenování do komise příjemné: „… komise jsem se bál. Ale brzy jsem poznal, že ti říšští Němci s velkými slovy a křiky jsou často něco jako papírový čert. Horší to bylo s pražskými Němci, většinou polovičními Čechy, kteří nás znali a nám dobře rozuměli.“
Výkonnou moc v plánovací komisi měl pouze její předseda, místopředseda a členové komise byli jen poradním orgánem. Ostatně ke svolání došlo podle vzpomínek dalšího aktéra v komisi, prof. Mikuškovice, toliko třikrát či čtyřikrát, „a to na jejím samotném počátku, kdežto po celou dobu válečnou nebyla vůbec vzata v úvahu. Avšak i při příležitosti svolání tehdejší president komise prof. Niemeyer komis toliko oznámil rozhodnutí.“
Úřad říšského protektora musel být o činnosti komise čtvrtletně informován v rámci „součinnosti protektorátních úřadů při přípravách plánování prostoru“. Oproti Státní regulační komisi byl rozsah plánovacího území podstatně zvětšen, takže přibližně zaujímal plochu v okruhu 50 km od středu města. Do oblasti tak byla zahrnuta města, jakými bylo Kladno, Kralupy, Brandýs nad Labem, Čelákovice, Říčany, Jílové, Mníšek, Karlštejn a Beroun. Tím se podstatně rozšířil zájmový okruh Velké Prahy. Stanovením tohoto širokého plánovacího prostoru se shodoval s úmyslem zachytit oblast, která v té době byla již silně hospodářsky připoutána ku Praze.
SPEER V PRAZE
První předseda plánovací komise Reinhold Niemeyer nebyl v urbanismu nijakým nováčkem, začátkem 30. let zastával post vedoucího Stavebního úřadu ve Frankfurtu nad Mohanem a byl mimo jiné předsedou Německé akademie pro stavbu měst, říšské a zemské plánování (Deutsche Akademie für Stadtebau, Reichs- und Landesplanung). V roce 1938 se stal předsedou zemského plánování pro Braniborskou marku, kde se dostal do blízkého pracovního kontaktu s Albertem Speerem. S ním ostatně spolupracoval i během svého pražského působení.
Tehdy byla ožehavou otázka dodávek vody pro Berlín a jednu ze zvažovaných variant, za niž se zasazoval i Speer, představoval také vodovod z Káraného. Niemeyer byl v pravidelném styku se Speerem i po svém odchodu z Prahy v březnu 1941, kdy byl vybrán do dvacetičlenného, jakéhosi rekonstrukčního týmu, jenž měl za úkol vypracování plánů na přestavbu bombardováním poškozených německých měst.
Iniciátorem pozvání Speera, tehdejšího hlavního architekta třetí říše a blízkého spolupracovníka Hitlera, do Prahy byl až Niemeyerův nástupce, prof. pražské německé techniky Wunderlich. Speer přicestoval 4. prosince 1941 a u setkání samozřejmě nemohly chybět tehdejší hlavní postavy nacistické správy v protektorátu Reinhard Heydrich a K. H. Frank. Známe dobře trasu jejich cesty Prahou i hlavní účel návštěvy – konzultace vybraných urbanistických projektů plánovací komise.
NEJLEPŠÍ BYDLENÍ PRO NĚMCE
Komise věnovala velkou pozornost zvláště celkovému plánu Prahy. V plánech jednotlivých oblastí byly zejména podrobně řešeny vztahy k panoramatickým pohledům a přihlíželo se k tomu, aby se město „neroztékalo v moře domů, nýbrž aby se opticky obsáhlo, aby tvořilo okrsky s charakteristickými znaky, s pečlivým řešením okrajového zastavění, to jest, aby se zeleň účinně spojovala se zastavitelným elementem, aby sama zeleň byla již řešena krajinářsky a obě tyto složky, zastavění a zeleň, aby nepotlačovaly terén, ale daly mu vždy vyjádření“.
K nejkontroverznějším podnikům plánovací komise patřilo zadání studie na přestavbu Staroměstské radnice architektům Paulu Schmitthenerovi, Erichu Langhammerovi a Františku Šrámkovi. Plánována byla i přeměna Střeleckého ostrova pro účely reprezentativního domova, internátu a sportovišť Hitlerjugend či zastavění pražské Kampy a výstavba nového německého univerzitního kampusu na Petříně, to vše dle projektů prof. Dieze Brandiho.
Kontroverzní a radikální architektonická studie vznikla i pro území mezi náměstím Republiky a Žižkovem a mezi hlavním nádražím a palácem U hybernů. K nepoznání se měla proměnit i lokalita v místě nádraží Praha-Bubny, kde mělo vzniknout nové německé administrativní a kulturní centrum.
Plánování v Praze mělo být pod taktovkou nacistů pevně svázáno se zamýšleným germanizačním a osídlovacím procesem. Ostatně sám předseda komise Niemeyer ve své relaci z 15. března 1941 prohlásil: „… v několika letech bude pro každého návštěvníka tvář Prahy čistě německá, přestože v milionovém městě bydlí jen 21 000 Němců.“ Záměrem nacistů bylo v Praze vytvořit uzavřené sídelní komplexy, kde by žili pouze Němci, někdy i s dalšími „rasově hodnotnými“.
Prioritním počinem mělo být koncentrování německého obyvatelstva do čtvrti s početnější německou přítomností nebo do relativně hygienicky nejkvalitnějších částí města, za jaké byly považovány Střešovice, Bubeneč, Dejvice, Holešovice či Petřín a Baba.
Niemeyerův nástupce ve funkci předsedy komise Wunderlich dále navrhoval, aby město koupilo parcely v okrajových lokalitách Prahy-sever, Prahy-východ a Prahy-jihovýchod. Na tyto lokality byly připraveny i architektonické studie budoucích rozsáhlých sídlišť.
NUSELSKÝ MOST S CYKLOSTEZKOU
Řešily se i dálniční tahy ve vztahu ku Praze. Podle německého vzoru došlo k významným změnám parametrů již rozestavěných dálnic. Niemeyer zavrhl koncept okružní dálnice kolem Prahy a přiklonil se k tzv. tangenciálnímu řešení, hojně užívanému v té době v Německu. Při tom chtěl využít dálnice pro otevření výhledů na město a použil k tomu trasy přes vysoký vltavský most mezi Pankrácí a Rovinami. S dálničním řešením úzce souvisel projekt tzv. transverzály, víceproudé komunikace protínající v severojižním směru Prahu, který v mnoha aspektech předjímal pozdější řešení pražské severojižní magistrály. Součástí řešení byla i studie Nuselského mostu. Myšlenka na přemostění nuselského údolí byla poměrně letitá.
Hluboké údolí Botiče v Nuslích mezi Vyšehradem a krajem pankrácké pláně na straně jedné a novoměstským Karlovem na straně druhé doslova svádělo k tomu, aby bylo překonáno mostem, jenž by výrazně zrychlil cestování z Pankráce do centra pražské aglomerace. Proběhlo několik soutěží, ale k realizaci se až do začátku války nepřistoupilo. Řešením přemostění byl pověřen například světově proslulý mostní specialista Franz Dischinger či v našich končinách neméně proslulý Stanislav Bechyně. Oba předložili návrhy využívající železobetonové konstrukce.
Poměrně kuriózním byl návrh Ericha Langhammera na celokamenný most. Návrhy měly přesto jedno společné, počítaly s tubusem pro podzemní rychlodráhu, ale například i s poměrně velkoryse koncipovanými chodníky, a dokonce s cyklostezkami.
Velká pozornost byla ze strany pražské plánovací komise věnována i pražské železniční dopravě. Zrušena měla být celá řada nádraží, celá síť se měla racionalizovat ve jménu větší plynulosti provozu. Z velkolepých plánů byl nakonec realizován jen zlomek. Ale ač se přikročilo jen k výstavbě druhého vinohradského tunelu v délce 1109,5 m (uveden do provozu 10. listopadu 1944) a zhruba 300 metrů dlouhého úseku tunelu třetího, je to jeden z mála viditelných dokladů stavební činnosti plánovací komise z této doby.
Pozornosti plánovací komise neunikla ani pražská veřejná doprava. V úzké provázanosti se železničním řešením i s povrchovou hromadnou dopravou byla studována i možnost řešení výstavby rychlodráhy vedené na ulicích, ale i pod nimi. Z Německa povolaní projektanti Dr. von Stein a Dr. Ing. Hoyer (generální ředitel berlínské podzemní dráhy) respektovali Niemeyerem stanovenou severojižní osu s přerušením v Holešovicích a pokračováním v několika tunelech v západním směru do Dejvic.
ČESKÝ PŘÍNOS
Všechny nastíněné projekty měly však jednu výraznou vadu na kráse. Již 7. května 1941 vešlo v platnost vládní nařízení o zákazu novostaveb, následované dalšími omezeními nejen stavebních aktivit, ale i veškerého plánování. Další aktivity v této oblasti měly být zastaveny do doby rozhodujícího vítězství Německa. I přesto dochované materiály plánovací komise svědčí o množství vykonané přípravné práce, která by v případě své realizace znamenala radikální přeměnu podoby Prahy.
Práci ideologicky značně zatížené komise ovšem nelze hodnotit jednoznačně negativně. Vedle nacistickou ideologií poznamenaných projektů prosazovaných zejména ze strany německých architektů byly kontinuálně rozvíjeny architektonické a urbanistické formy užívané již v dobách svobodného Československa. Je to bezesporu ten typ úřadu existujícího v nelehké válečné době, jenž nesnese zjednodušující černobílé závěry či odsudky. Většina německých projektů působila v pražském prostředí cize, pro uplatněné pojetí architektů, kteří z neznalosti místních poměrů či z oportunismu navrhovali své stavby tehdy v nacistickém Německu preferovaném monumentalistickém či regionalistickém duchu. Zejména však práce českých architektů a urbanistů lze vesměs posuzovat jako přínosné a podnětné, což ostatně dosvědčují i realizace některých z nich.
Autor je historik zabývající se problematikou germanizace a nacistické architektury
